Časté dotazy a tvrzení


Ohledně obojživelníků se traduje spousta polopravd, nepravd, mýtů, pověr, zkreslených tvrzení či zjevných omylů. Na tomto místě jsou uvedeny a popsány ty nejvýznamnější z nich:
 
 
12.  Žáby zabíjejí kapry!                                     
 
 

 

1.  Proč žáby chránit? ... Nejsou přece k ničemu. Nejsou ani užitečné!

.
Otázka možná správná, odpovědi už vůbec ne. Obojživelníci a hlavně žáby jsou i pro člověka významné. A to zejména jako likvidátoři různého hmyzu a dalších bezobratlých živočichů, kteří jsou škůdci v zahradách. Množství různých menších pro člověka škodlivých živočichů, co (zejména) žáby zkonzumují během roku je velké. Nejvýrazněji v tomto směru působí velké samice ropuch obecných nebo skokanů hnědých.

Chránit bychom obojživelníky měli z více důvodů, to že jsou to naši pomocníci v zahradách je jen jeden z nich. Důležitý význam obojživelníků ve vztahu k lidem je ten, že pomáhají v boji proti komárům. Tam kde je dostatek obojživelníků (což téměř nikde není), nebude pravděpodobně docházet k takovému přemnožování komárů v přirozených vodních plochách. Komáři jsou totiž pro ně velmi kvalitní pochoutka a pokud v určité tůni obojživelníci žijí, komáři tam nemají šanci. Samozřejmě nelze předpokládat, že obojživelníci zlikvidují komáry všude. Velkým zdrojem komárů jsou různé umělé nádrže - sudy, vany apod. - do kterých se obojživelníci většinou nemají žádnou šanci dostat, přežívat zde ani se zde rozmnožovat.

Obojživelníci jsou také významnými ukazateli kvality přírody a životního prostředí. Platí přibližně to, že čím víc druhů v některé oblasti žije, tím lepší je zde životní prostředí. Obojživelníci totiž tím, že obývají různé biotopy (voda, mokro, souš), odrážejí kvalitu všech těchto biotopů. Když je některý z nich špatný, obojživelníci zde nemohou dlouhodobě přežít.

Více o významu obojživelníků na samostatné stránce zde.
 
                                     Žáby jsou užitečné! Jsou významnými konzumenty hmyzu. Foto: PLoS ONE

.


 

2.  Žab je všude dost .... Proč je chcete chránit?

.
Toto je velmi časté tvrzení, které je však v drtivé většině případů zkresleno a tudíž je nepravdivé.

Čím zkresleno? Zejména naším nejběžnějším a nejméně ohrožených druhem obojživelníka - ropuchou obecnou. Početnost ropuchy obecné je na většině území ČR poměrně vysoká a lze jí potkat téměř všude, včetně velkých měst. Pocit, že jsou žáby všude a je jich strašně moc se umocňuje v období přeměny pulců ropuch na malé žabky. To se děje většinou začátkem června a z řady rybníků v tu dobu vylézají tisíce a desetitisíce malinkých tmavě zbarvených žabek. Ropuchy obecné kladou totiž poměrně vysoké počty vajíček (tisíce ks od jedné samice) a pulci pak následně mají docela vysokou pravděpodobnost úspěšného vývoje až k metamorfóze v žabku. Pulce ropuch totiž na rozdíl od jiných druhů, téměř nic nežere.

V některých oblastech podobný pocit může vyvolávat i skokan hnědý a to také zejména v období kdy malé proměněné žabky opouštějí vodu. Zde je nutno se zmínit i o tom, jaká je u malých proměněných žabek pravděpodobnost, že přežijí do dospělosti. Je totiž velmi malá až mizivá, a to i u popisované ropuchy obecné. Vlivem různých nástrah co na malé žabky v přírodě, na vesnici či ve městě čekají dochází k obrovským ztrátám. Do dospělosti má šanci přežít jen několik málo procent ze všech čerstvě proměněných žabek. Taková je strategie přežití většiny druhů obojživelníků - vyprodukovat velké množství potomků s tím, že alespoň pár jich přežije a dospěje. 

Ropucha obecná tedy u většiny lidí na většině území významně ovlivňuje jejich názor na hojnost obojživelníků. Většinou to, že lidé vidí hodně žab (obojživelníků) pouze znamená, že v dané lokalitě žije ropucha obecná a k ní možná nějaký další méně nápadný druh (druhy). Nemůže to znamenat, že "žab je všude dost" a že je proto nemusíme chránit a dělat pro ně opatření v krajině. Převážná většina našich druhů obojživelníků poměrně rychle z naší krajiny ubývá, je pravda že často poměrně nenápadně. Například čolci nebo blatnice žijí poměrně skrytě a nejsou tak pro lidi nápadní. To že z některé lokality zmizí nějaký druh čolka si často nikdo ani nevšimne - neviděli jsme ho předtím, nevidíme ho ani teď. Na pohled to tedy vypadá, že se nic nestalo...

Co doporučit, aby došlo ke změně názorů většiny veřejnosti na žáby - obojživelníky? Dívejte se prosím pozorně na žábu (čolka, mloka), kterou najdete a pokuste se jí správně určit. V dnešní době není problém žábu vyfotit a fotku porovnat s jinými někde v atlase nebo na internetu, případně není problém fotku poslat nějakému zoologovi k určení - bez obav se obracejte na autora těchto stránek (viz Kontakt), nebo využijte stránek Biolibu, kde můžete vložit své pozorování s fotkou pro bližší určení. Uvidíte, že ve většině případů budete ve svém okolí nacházet jen ropuchy obecné nebo ještě i skokany hnědé, a další druhy budou jen velmi vzácné. Samozřejmě budou v rámci republiky existovat i výjimky, jsou ještě naštěstí i místa, kde jsou početněji zastoupeny i jiné druhy obojživelníků.

.
                                   Pokud bychom měli o některé žábě tvrdit, že jí je "všude dost", pak by to mohla být jen ropucha obecná. A ani u té to neplatí zcela, všude jí totiž dost rozhodně není. Jiné druhy jsou na tom v naší krajině podstatně hůře než ropuchy a obecné tvrzení o hojnosti žab a obojživelníků je tak naprosto zcestné.  Foto Jaromír Maštera

.


 

3.  Žáby se množí ve velkém - ročně jich přibývají tisíce

.
Každým rokem jsou v červnu vidět tisíce malých žabek opouštějících rybníky. Nejčastěji to bývají malé ropuchy obecné nebo skokani hnědí. Řada lidí se domnívá, že všechny žabky co se promění z pulců, přežijí a dožijí se dospělosti. Tím pádem by žab každým rokem přibývalo a nebylo by vůbec potřeba je chránit. Žab u nás ale nepřibývá, spíše naopak. Početnosti u většiny druhů klesají. Jak to tedy s jejich rozmnožováním je?

Obojživelníci mají strategii rozmnožování zaměřenou na "zaplavení" prostředí velkým počtem larev a následně malých proměněných žabek a čolků. Z nich ale následně přežívá jen zlomek.

Dospělci nakladou velké množství vajíček a z nich se většinou vylíhne velké množství larev. Už larvy ale mají vysokou úmrtnost a zdaleka nepřežijí všechny - loví je různí predátoři, výrazně je ovlivňují podmínky vodního prostředí apod. I přesto však u řady druhů (typicky skokani a ropuchy) dosáhne proměny v malé žabky velké množství larev. Zde ale končí všechny vysoké počty. Malé metamorfované žabky mají totiž vysokou úmrtnost, ať už vlivem predátorů, lidských aktivit či počasí. Z tisíce malých žabek do dospělosti přežije pouze několik jedinců. A někdy ani to ne. Tvrzení o rozmnožování žab a čolků exponencionálním tempem je tedy zjevně chybné.

Strategie obojživelníků je podobná jako u ryb či plazů, ostatní obratlovci (ptáci, savci) mají většinou úspěšnost přežívání do dospělosti vyšší a nemusejí tedy produkovat tolik potomstva.

.
                             Tisíce malých žabek, které v některých místech v červnu "zaplavují" krajinu nikdy v našich podmínkách neznamená to, že se žáby přemnožily. Je to jen strategie obojživelníků založená na nadbytku potomstva, které však má malou šanci přežít do dospělosti. Ze stovek žabek ropuch obecných zde na snímku do dospělosti přežijí tak maximálně 1-2 žáby, a možná že dokonce ani jediná.  Foto Jaromír Maštera

.


 
 
4.  Tady jsem našel žábu, takže tady žije a rozmnožuje se, to je přece jasné
 
U obojživelníků (a vlastně u zvířat obecně) je velmi časté povrchní hodnocení jejich výskytu. Lidé často z určitého pozorování dělají okamžité a jasné závěry. Často někde vidí žábu nebo čolka a hned to uzavřou s tím, že zde ten druh žije a rozmnožuje se, ačkoli tam třeba není vůbec žádná vodní plocha - a lidé se tomu samozřejmě někdy diví...

Velmi časté je takovéto hodnocení výskytu žab v potocích (viz též další bod). Člověk vidí žábu v potoce, třeba i opakovaně, a hned z toho udělá závěr, že žába se tam rozmnožuje a že jí tak na té lokalitě stačí k rozmnožování i potok. Z našich druhů se v tekoucích vodách nerozmnožuje skoro žádný, snad jen mlok (pro toho je to typické) a výjimečně čolek horský a skokan hnědý. Řada druhů však potoky hojně využívá k výskytu během roku, mimo období rozmnožování. A v toto období je zde můžeme potkat. Mimo období rozmnožování obojživelníci využívají spoustu různých biotopů, řada druhů žije i v lidských sídlech. Je potřeba si uvědomit, že skoro všechny naše druhy obojživelníků se ve vodě vyskytují  jen zřídka a často jen v období, kde se páří a kladou vajíčka. Pokud jsou například velká vedra a sucho, je časté, že obojživelníci vyhledávají vodní plochy či potoky a zde doplňují vodu v těle a chladí se. Skoro všechny druhy obojživelníků potřebují totiž během roku trvale zvýšenou vlhkost (třeba ropucha ale tolik ne), přece jen řada druhů dýchá i pomocí vlhké pokožky. Vodu jako takovou většina druhů trvale nepotřebuje, výjimkou jsou pouze skokan skřehotavý a skokan zelený, kteří jsou ve vodních tělesech po celý rok.

Je potřeba při hodnocení výskytu žáby, čolka či mloka na nějakém místě více přemýšlet - kdy jsem zvíře našel? je to v období jeho páření? vyskytuje se tady často? vyskytují se tady jen dospělí jedinci, nebo také malí metamorfovaní jedinci? co je to za druh? co ten druh ke svému životu potřebuje? vídám více druhů nebo jen jeden? atd. Otázek bychom si mělo pokládat více a měli bychom se je snažit dalším zkoumáním zodpovědět, a to buď sami, nebo s pomocí odborníků. Často je lepší se zeptat, než pouze spekulovat a dělat ukvapené závěry. Autora těchto stránek můžete také se svými dotazy kdykoli "obtěžovat", pokusí se Vám vždy odpovědět (pokud sám bude znát odpověď).
 
                                          Když někdo uvidí psa v jímce nebo v jiné díře, je jim úplně jasné, že se tam dostal nechtíc a nemůže vylézt. Když by ale na jeho místě byla žába, spousta lidí by začala hned přemýšlet jestli náhodou by tam ta žába nemohla normálně žít...? Nemohla. Takovéto pasti by v naší krajině neměly vůbec být, hynou v nich spousty a spousty drobných živočichů a jsou velmi nebezpečné i pro lidi.  Zdroj: Město Nový Bor

.


 

5.  Proč chcete dělat pro žáby tůně? To není potřeba, tady v potoce je tůní dost

.
Zde narážíme na problém s tím, že pojem "tůň" není nikde definován. Tůní je zjevně více typů s tím, že mohou být neprůtočné, málo průtočné, více průtočné nebo i výrazně průtočné = přímo v korytech vodních toků. Pro většinu druhů našich obojživelníků jsou však významné pouze tůně neprůtočné, nebo jen minimálně průtočné, které jsou plněny srážkami nebo spodní vodou. V tůních, které jsou trvale protékány potokem, se většinou žádní obojživelníci nerozmnožují. Tůně přímo v potocích nejsou vhodné pro rozmnožování téměř žádných obojživelníků - asi jedinou výjimkou je mlok skvrnitý, jehož larvy se vyvíjejí přímo v tůňkách drobných potoků.

Ano, v tůních na běžných potocích se mohou objevovat snůšky i larvy obojživelníků. Některé druhy občas i do tůní v potocích nakladou svá vajíčka, když nemají jiné možnosti (viz např. skokan hnědý). Nejčastěji to však není tím, že by sem obojživelníci sami aktivně kladli, ale tím, že nad tímto úsekem potoka byl na jaře vypouštěný rybník a snůšky či pulci sem byli vyplaveni. Jarní vypouštění rybníků je v současnosti poměrně časté a stává se, že k vypuštění dojde v době vývinu pulců a pak můžeme vidět hejna pulců v tůních přímo v potoku. Je zde nutno uvést, že larvy (pulci) většiny našich druhů obojživelníků po vypláchnutí do potoka zde dlouhodobě nepřežijí. Výjimkou jsou jistě pulci ropuchy obecné a skokana hnědého, kteří dokáží v potoce úspěšně dokončit svůj vývoj.

Dojem toho, že žáby žijí a rozmnožují se v tůních v potocích je zřejmě vyvolán tím, že v těchto biotopech žijí dospělci a nedospělí jedinci řady druhů obojživelníků mimo období rozmnožování. Typickým druhem, který koryta potoků obývá po většinu roku je skokan hnědý. Je potřeba vždy rozlišovat, kde se obojživelníci páří a kladou vajíčka a kde žijí po celý zbytek roku. Výskyt mimo období rozmnožování nesmí být okamžitě a bez dalšího sledování spojován s rozmnožováním. Je vždy potřeba také počítat s tím, že obojživelníci mají určité migrační schopnosti a to, že někde najdeme žábu hned neznamená, že se přesně na tomto místě tato žába i rozmnožuje.

.
                                           V takových tůních v potocích se obojživelníci až na výjimky nerozmnožují, potřebují spíše tůně se stojatou vodou. V korytech potoků a u potoků však obojživelníci žijí v období mimo rozmnožování a je tak možné je zde často potkat. Foto Jaromír Maštera

.


 

6.  Na co dělat pro žáby tůně? Tady ty louky a mokřady jim stačí, tam mají vody dost

.
Toto je opět časté tvrzení, které je pravdivé jen částečně. Ano obojživelníci potřebují mokřadní biotopy pro svůj život. Potřebují ale také vhodná místa pro rozmnožování. Stejně jako nelze říct že obojživelníkům stačí "tady ta tůň nebo rybník", nelze říct že jim stačí "tady ta mokrá louka". Nestačí jen jeden z těchto biotopů, obojživelníci potřebují oba. Jak výzkumy i praxe prokázaly, obojživelníci potřebují v dobrém stavu jak biotop kde se rozmnožují, tak biotopy, ve kterých žijí mimo období rozmnožování a také místa kde mohou přezimovat.

Je pravda, že některé druhy obojživelníků se dokáží rozmnožovat i v drobných kalužích - např. čolek obecný, čolek horský, rosnička, kuňka žlutobřichá. Pokud na louce bude jen pár drobných kaluží (tak to obvykle bývá) je zde však vysoké riziko, že kaluž vyschne dříve než dojde k úspěšnému rozmnožení obojživelníků. Samozřejmě to nemusí být problém, pokud k tomu dochází výjimečně, pokud však každoročně, obojživelníci v lokalitě nemohou přežít. Je vždy dobré, aby na každé lokalitě byly zastoupeny jak drobné vysychavé kaluže, malé občas vysychavé tůně, tak i větší trvalejší tůně. Obojživelníci by měli dostat možnost si vybrat, která tůň je pro ně k rozmnožování ten daný rok nejvhodnější. Jsou u nás i druhy, které se vůbec v malých vodních plochách typu kaluží a malých tůní nerozmnožují, potřebují spíš jen větší vodní plochy - např. ropucha obecná a skokan skřehotavý.

Odpověď na položenou otázku je tedy poměrně jasná - tůně je pro obojživelníky potřeba dělat, protože jen trvale zamokřená půda jim pro rozmnožování nestačí. Všechny naše druhy potřebují k vývoji larev vodní prostředí s trvalejším vodním sloupcem - pro většinu druhů alespoň s hloubkou 20 cm, který vydrží alespoň od začátku dubna do konce června (obecně alespoň 3 měsíce v roce). Na světě samozřejmě žijí i obojživelníci, kteří ke svému výoji nepotřebují vodní plochy. Vývoj jejich vajíček a larev probíhá zpravidla v těle nebo na těle rodičů - příkladem může být např. ropuška starostlivá. V ČR se tento ani jiný podobný druh nevyskytuje, všechny naše druhy potřebují vodu pro vývoj larev.   

.
                                    Žádná žába - jako např. skokan krátkonohý na snímku - se opravdu nemůže na mokré louce bez tůní úspěšně rozmnožit. Foto Jaromír Maštera

.


 

7.  Tůň vysychá, musíme pulce zachránit a přenést jinam!

.
Téměř každý člověk takto reaguje, když vidí, že nějaká vodní plocha vysychá a ve zbytkové vodě se hemží pulci nebo jsou tam sesychající snůšky vajíček. Je to přirozené, že většina lidí chce pulce a snůšky zachránit. Jenže není to tak jednoduché jak to vypadá. V řadě případů také podobné záchranné akce ani nedopadají dobře, což už ale většinou nikdo nevidí.

Máme pulce či larvy čolků nebo vajíčka zachraňovat z vysychajících kaluží a tůní? Odpověď zní skoro vždy: NE. Je to ale v případě přirozeného vysychání, ne toho, které způsobil člověk. Když tedy někdo protrhne hrázku tůně, vyčerpá vodu nebo vypustí rybník v době vývoje larev, jde o jiné případy a zde by tedy záchranné transfery měly většinou smysl.

Budeme se ale dále zabývat přirozeným vysycháním vodních ploch. Jde o přírodní jev, který tady vždy byl, je a nejspíš i dále bude. Některé vodní plochy v některých letech, v některých měsících budou vysychat. Budou vysychat pravidelně, nebo jen občas. Při vyschnutí v jarním nebo letním období téměř vždy dochází k úhynu larev obojživelníků. Ne však vždy všech. Larvy totiž obecně reagují na pokles hladiny a zmenšování objemu vody ve vodním tělese tak, že urychlují svůj vývoj. Pulec se tedy začne proměňovat v žabku i když ještě není úplně vyvinutý. Samozřejmě, že takto proměnění jedinci mají menší šanci následně přežít. Ale je to určitá strategie reagující na vysychání.

Obojživelníci jsou poměrně dobře přizpůsobeni tomu, když některé roky nejsou vhodné podmínky pro rozmnožování. Ostatně tak to má řada živočichů. Není to tak, že když jeden nebo dva roky nebudou v populaci žádní mladí jedinci, populace vyhyne. Všem našim obojživelníků docela dobře stačí, když se dokáží úspěšně rozmnožit i jen jednou za 3-4 roky. Z tohoto pohledu tedy vyschnutí tůně, nebo i všech tůní v lokalitě, tolik nevadí. A dokonce i v případě, že všechny larvy v tůni vlivem sucha uhynou. Zní to možná poněkud krutě (příroda ale docela krutá je, není to žádná idylka), ale uhynulé larvy v tůni nepřijdou nazmar, ale vstupují dále do potravních řetězců.

Je důležité přemýšlet o tůních a krajině trochu šířeji. Ne vždy totiž dojde k tomu, že vyschnou všechny vodní plochy v lokalitě, nebo všechny vodní plochy v okruhu několika kilometrů. Celá místní populace obojživelníků se skoro nikdy nerozmnožuje jen v jediné vodní ploše, ale využívají jich víc. Vždy je tedy šance, že nějaké larvy ten rok někde přežijí.

Důležitý je také fakt, že některé druhy obojživelníků vyloženě vyžadují pro své rozmnožování mělké pravidelně vysychavé vodní plochy - tůně a kaluže. Jde zejména o ropuchu zelenou, ropuchu krátkonohou a kuňku žlutobřichou. Pokud tůně pravidelně nebo občas vysychají, je to z pohledu obojživelníků téměř vždy žádoucí - mimo jiné se tím totiž odstraní potravní konkurenti a predátoři (dravý vodní hmyz, ryby aj.). A to je velmi výhodné, pulcům se tím výrazně zvyšuje šance na přežití. Tato strategie evidentně funguje, jinak by už řada druhů dávno z naší krajiny zmizela.

Pokud uvidíme někde ve vysychající kaluži pulce nebo vajíčka a budeme je chtít zachránit, měli bychom si uvědomit několik věcí. V první řadě bychom měli vědět co je to za druh. Pokud totiž odebereme např. pulce ropuchy zelené z vysychající kaluže a přemístíme je do rybníka, nezachráníme je, ale naopak je zabijeme. Pulci se totiž dostanou do nevhodného prostředí se spoustou predátorů, jinými kyslíkovými poměry, s jinou potravou atd. Dokáží zde možná chvíli přežít, ale velmi pravděpodobně zde nedokážou úspěšně zmetamorfovat. Záchranná akce tudíž skončí fiaskem - pokud bychom do přírodního procesu nezasahovali, nedopadlo by to hůř. Naopak, přesunem pulců do rybníka často jen nakrmíme zdejší predátory, místo toho se pulci mohli zapojit do potravního řetězce v původní tůni. U ropuch zelených je třeba zřejmé to, že pokud v tůni vlivem sucha uhynou pulci, při dalším naplnění tůně vodou poslouží jejich těla za potravu dalším pulcům, kteří se vyvinou z dalších nakladených snůšek (ropuchy zelené totiž kladou vícekrát do roka, podle srážek).

Přenášením jakýchkoli zvířat či jejich vývojových stádií z místa na místo také zvyšujeme riziko zavlečení parazitů a chorob, z nichž některé jsou pro obojživelníky velmi nebezpečené - viz např. chytridiomykóza. Zachraňováním také porušujeme přírodní zákonitosti - některý párek žab totiž např. klade pořád do míst, kde se pulci nemohou úspěšně vyvinout. Geny těchto rodičů se tak správně nemají přenášet v populaci dál a přirozeně by se z populace vyloučily. Jenže do toho zasáhnou lidé, kteří pulce přenesou a třeba ho dají do vhodné vodní plochy, kde dokončí vývoj a někteří jedinci přežijí do dospělosti. A budou se chovat jako rodiče. Takto může tedy docházet i k výraznému nabourání přírodního vývoje.

Vím, že je to těžké, jen se dívat na to, když někde nějaká zvířata umírají, když můžeme pomoct. Sám jsem to dříve viděl stejně a také jsem chtěl pulce nebo chomáče vajíček vždycky zachraňovat. Jenže je opravdu potřeba se nad tímto problémem více zamyslet a ne hned něco konat, i když je to samozřejmě v dobré víře. V řadě případů by bylo namísto záchranných akcí výrazně významnější zaměřit se na jinou podporu místoních obojživelníků - např. vybudováním nových tůní nebo údržbou zanedbaných mokřadů.
Pokud někde uvidíte larvy obojživelníků nebo vajíčka ve vysychající tůni, kontaktujte prosím vždy prvně nějakého odborníka na obojživelníky, zda by Vám neporadil co s tím (můžete určitě kontaktovat i autora těchto stránek). Jak bylo zmíněno v úvodu, ne vždy jde totiž jen o přirozené vyschnutí, ale může to být po zásahu lidí a tam tudíž nějaká záchranná akce může proběhnout a může i pomoct - samozřejmě je nutné celý zásah vždy dobře promyslet.
.
                                   Téměř vyschlá tůň s hemžícími se pulci ve zbytku vody nevypadá dobře, může to působit na většinu lidí tak, že obojživelníci zde bez urychlené záchranné akce vyhynou. A že je potřeba tůň upravit (prohloubit), aby se tam vody příště udrželo více. Oboje je špatně: obojživelníci se nemusí úspěšně rozmnožit každý rok a to, že tůň jednou za čas vyschne je naopak pro obojživelníky prospěšné - zahynou zde totiž jejich konkurenti a predátoři. Tím že tůň prohloubíme navíc změníme podmínky a obojživelníkům tím můžeme i uškodit = tůň pro ně třeba přestane být vhodná a oni z lokality zmizí.  Foto Jaromír Maštera
.

.


 

8.  Obojživelníci jsou ošklivá a slizká zvířata

.
Je to jistě věc vkusu a názoru, ale určitě není pravdivé tvrzení, že všechny žáby jsou ošklivé a slizké. O kráse některých našich obojživelníků určitě nelze pochybovat - např. rosnička, čolek horský. U řady druhů najdeme krásu v detailech. Například kuňky mají krásné srdíčkovité zorničky a barevné břicho, jinak méně hezké ropuchy mají krásné zlaté oči atd.

Co se týká "slizkosti" obojživelníků, je to většinou jen krátkodobá záležitost. Většina našich obojživelníků má téměř celý rok vlhkou kůži, protože pomocí ní částečně i dýchají. V tuto dobu moc slizu na kůži nemají a jsou spíše kluzcí než slizcí. Výrazně slizkou kůži mají téměř všichni naši obojživelníci většinou jen brzy zjara, po přezimování a přesunu na místa rozmnožování. Právě vrstva slizu je zřejmě chrání v zimě před zmrznutím.  

 
               Je toto ošklivé zvíře? Samečci čolka horského se takto vybarvují na jaře v období páření. Foto Jaromír Maštera

.


 

9.  Obojživelníci jsou jedovatí a tím nás ohrožují

.
Někteří naši obojživelníci opravdu jsou jedovatí, ale nejsou pro nás významnou hrozbou. Z našich druhů mají v těle jed mlok skvrnitý, oba druhy kuněk a všechny tři druhy ropuch. Tohoto jedu je však malé množství a není pro člověka nebezpečný, pokud zvíře přímo nepozřeme - což je však málo pravděpodobné. Problém může způsobit např. jed ropuch, pokud si po podržení ropuchy v ruce následně šáhneme do oka. Pálení je potom dost nepříjemné, že by ale jed působil další komplikace není pravděpodobné. Možná některé nepříjemnosti může tento jed způsobit na kůži některých lidí, zejména pokud zde máme nějaké poranění. Opět však nepůjde o žádné větší problémy než pálení, popř. svědění. Nemělo by to být horší než např. popálení od kopřiv.

Naše druhy obojživelníků nepoužívají svůj jed aktivně, je to spíš jejich pasivní ochrana. Jed nestříkají, nepouští nám jed do žil po kousnutí apod. Mlok a kuňky navíc signalizují svým výstražným zbarvením, že jsou jedovatí.

Pokud nechceme přijít do kontaktu s žabím jedem, je to jednoduché - nešahejme na ně (ono to ani není vhodné, na manipulaci s obojživelníky by každý kdo to dělá měl mít výjimku - jde o chráněná zvířata). Případně používejme rukavice. A nebo si alespoň po kontaktu s žábou, čolkem či mlokem opláchněme ruce před dotekem obličeje a očí. 

.
                                    Kuňka při pohledu shora připomíná svým vzhledem malou ropuchu. Její břicho je však nápadně zbarveno a tím kuňka dává výstrahu predátorům "nejsem jedlá, pozor na mě". Drobné bradavky na její kůži obsahují jed, kterého je však velmi malé množství a pro člověka neznamená nebezpečí.   Foto Jaromír Maštera

.


 

10.  Žáby dělají ve vodě hnusné žabince!

.
Mezi lidmi je hodně rozšířená fáma o tom, jak žáby dělají ve vodě zelené žabince - velké shluky zelených chuchvalců a provazců, plujících často na hladině. Podle toho zřejmě vznikl i název "žabinec", nebo "žabí vlas". Obojživelníci se shluky zelených vláknitých řas ale nemají vůbec nic společného! Jde o naprosto jiný organismus - řasy - a ty většinou rostou ve vodě (na hladině) proto, že je zde vysoký obsah živin ve vodě. Ne proto, že zde jsou žáby. Často i tyto řasy žábám a obojživelníkům obecně vadí, narušují totiž prostředí pro vývoj jejich larev.

Pověra zřejmě vznikla z toho, že lidé zkombinovali několik věcí do jedné a vyložili si to podle sebe bez bližšího zkoumání. Možná to také vychází z obecné neznalosti toho, jak vypadají žabí vajíčka - na školách se to totiž až do nedávna nejspíš vůbec neučilo. Některé druhy žab totiž kladou vajíčka ve velkých rosolovitých seskupeních, někdy až v desítkách metrů čtverečních (spíše méně) - typicky u skokana hnědého. Čerstvě nakladená vajíčka by si jistě nikdo s řasami nespletl, vývojem se ale shluky vajíček mění, rozpadají a "roztékají" a v konečných fázích vývoje na nich začínají růst drobné řasy. Tím se snůška zbarvuje do zelena a může připomínat shluk vláknitých řas. Můžeme tedy říct, že na snůškách některých žab rostou zelené řasy, ale nikoli že žáby produkují tyto řasy. Navíc řasy porůstající staré snůšky žab nejsou stejné jako řasy pokrývající hladinu rybníků a tůní. V těchto případech jde o velké druhy vláknitých řas, u snůšek žab jde většinou jen o drobné druhy řas.

Pokud někde uvidíte husté zelené povlaky na hladině, koukněte se prosím na ně zblízka. Při bližším pohledu jde většinou rozeznat, zda v nich mají "prsty" obojživelníci, nebo ne. V drtivé většině případů v tom jsou obojživelníci a žáby zcela nevinně.

.
                                      Toto není dílo žab ani jiných obojživelníků - ať už je to takto ve velkém nebo jsou to jen jednotlivé zelené shluky. Toto jsou vláknité řasy, které rostou tam, kde je ve vodě velké množství živin. Problém způsobuje něco jiného než žáby a ten by se měl řešit!  Foto Jaromír Maštera

.


 

11.  Stěny koupaliště jsou slizké - proč? To je jasné, vždyť tam jsou žáby!

.
"Tatíí v koupališti je všude na stěnách nějaký sliz a klouže to!" - "To je jasné Honzíku, to je proto, že tam jsou žáby, ty za to můžou." Toto je občas slyšet od přírodních koupališť nebo i umělých nádrží, které slouží ke koupání. Na stěnách nádrže je tam ve vodě vidět jakýsi sliz, nebo kluzký povlak.

Tento slizový, kluzký povlak je často i zelené barvy, což ukazuje na to že s tím mají něco společného zelené žáby. Není to ale vůbec pravda! Žáby ani čolci žádný slizový povlak na stěnách nádrží nevytvářejí. Není to dokonce nic co by souviselo s živočichy. Jde totiž o různé bakteriální a řasové povlaky. Jejich výskyt je ve většině případů přirozený a kromě toho, že to klouže a nevypadá úplně hezky, není to ničím nebezpečné. V některých případech asi mohou tyto povlaky (nárosty) ukazovat na nižší kvalitu vody v nádrži či koupališti - zejména to, že je ve vodě více živin než by bylo zdrávo. Buď pak může být problém s přítokem nebo s tím, že do vody něco ne moc pěkného prosakuje z okolí.

Žáby tedy s tímto "vodním slizem", podobně jako s "žabincem" (viz předchozí bod), nemají vůbec nic společného. Ve skutečnosti po většinu roku žáby ani čolci nemají kůži pokrytou slizem v pravém slova smyslu. Kůži mají spíše vlhkou, než slizkou. Jde o jakýsi sekret, který vylučují zejména proto, aby jim kůže nevysychala. Potřebují totiž stále vlhkou kůži k pomocnému dýchání - obojživelníci dýchají zejména plícemi, částečně však i kůží. Některé druhy nemají během roku téměř vůbec vlhkou pokožku - třeba ropuchy. Jediné období, ve kterém obojživelníci mají na těle sliz, je zima. Aby přečkali zimní nepříznivé období, vylučuje jejich kůže větší množství "slizu", který je zimovišti chrání před nízkými teplotami. Tento "sliz" pak můžeme vidět na žábách brzo na jaře, když se přicházejí pářit do rybníka či tůně - typicky je to vidět zejména u skokanů hnědých. Po zbytek roku už se ale takový "sliz" na těle žab nevyskytuje, jde jen o již zmíněný zvlhčující sekret.

.
                                         Slizké a kluzké povlaky na betonových stěnách koupališť nebo na kamenech ve vodě mohou mít různou podoby i různé barvy (nejčastěji zelenou nebo hnědou). Většinou jde o povlaky různých bakterií a drobných řas, často jde o přirozený jev. Výskyt žab či čolků v nádrži s těmito povlaky vůbec nesouvisí.  Foto Bernd Kaufmann

.


 

12.  Žáby zabíjejí kapry!

.
Občas v tisku proběhne zpráva o tom, jak žáby na jaře během svého páření zabíjejí kapry a jiné ryby tím, že se jich přichytí, vypíchnou jim oči apod. Dochází tím údajně k velkým škodám na rybách. Jde však o nepravdivé tvrzení podložené ojedinělými pozorováními, bez zjišťování dalších souvislostí.

Problematika je složitější a týká se zejména samců ropuch obecných a skokanů hnědých. Ti se v brzkém jaru, v období páření, chytají všeho možného co alespoň trochu připomíná samičku jejich druhu. Často u nich dochází k "pářícím" omylům - takže často se chytají kořenů, větví, odpadků, mrtvých živočichů, ale i žab jiných druhů ve snaze spářit se s nimi. Občas se stává (zejména v případě samců ropuch), že se přichytí na mrtvou a dokonce i na živou rybu. Byly zdokumentovány případy, kdy se samec ropuchy pevně drží kapra v oblasti jeho očí.

Nedá se říct, že by tento jev byl úplně ojedinělý, ale je jisté, že se to netýká zdravých ryb. Ropuchy jsou poměrně pomalé a dokáží se chytit pouze živočichů, kteří se příliš nepohybují. Pokud se týká ryb, budou se vždy chytat pouze velmi nemocných nebo jinak poškozených ryb, které by vělmi pravděpodobně samy v nejbližší době uhynuly.

Žáby tedy nemohou způsobit na rybí obsádce rybníka žádnou škodu, je to naprostý omyl. A nakonec - i kdyby opravdu nějaká ropucha sem tam zabila nějakého zdravého kapra (jakože to tak určitě není), jaká je to škoda v porovnání s tím, jakou škodu způsobí kapři chovaní v rybnících obojživelníkům? Vysoké rybí obsádky v rybnících způsobují výrazný úbytek obojživelníků v naší krajině tím, že obojživelníci (většina druhů) se zde nemohou úspěšně rozmnožovat vlivem konkurence s rybami o potravu, kvůli přímé predaci a kvůli likvidaci vhodných míst k vývoji snůšek a larev (litorální porosty).

.
                               Samečci ropuch se na jaře chytají všeho možného ve snaze spářit se, jako např. zde na tomto snímku kořenu olše. Zabíjet zdravé ryby však nedokáží. Až někde v rybníku uvidíte pářící se ropuchy, podívejte se jakou rychlostí se ropuchy ve vodě pohybují. Z toho Vám bude hned jasné, že tito živočichové se zdravé ryby nemají šanci přichytit.   Foto Jaromír Maštera

.


 

13.  Obojživelníci z naší krajiny ubývají, protože je zabíjí plísňová nemoc

.
V poslední době se šíří zprávy o tom, jak v řadě míst světa mizí obojživelníci (žáby) kvůli plísňovému onemocnění zvanému chytridiomykóza. Tato nemoc měla již za následek úplné vyhubení některých druhů obojživelníků.

V České republice však tato nemoc zatím snad (bohudík) neřádí. Její účinek se projevuje zejména v teplých oblastech světa, v tropech a subtropech. I u nás byly spory této plísně objeveny, a to na několika jedincích kuněk, ropuch a skokanů. Zatím však do dnešního dne nebyl nikde u nás zaznamenán výskyt choroby jako takové, čili s viditelnými projevy na jedincích a s úhyny jedinců. U nás pravděpodobně tato nemoc snad nemůže propuknout, protože většina jejích zárodků údajně nepřežije přes zimní období (teplota pod +5 °C spory totiž zabíjí).

V České republice se nyní často tvrdí, že obojživelníci z naší krajiny mizí právě proto, že je kosí tato závažná nemoc. Nejspíš to však není pravda. U nás jsou zcela jistě jiné příčiny úbytku obojživelníků, a není jich málo: nevhodné hospodaření v rybnících a jiných vodních plochách (vysoké rybí obsádky atd.), špatné hospodaření na zemědělských pozemcích (velkoplošné, intenzivní), absence péče o mokřadní pozemky, zavážení mokřadů, odvodňování mokřadů, likvidace mokřadů stavbami rybníků, úbytek zimovišť, nedostatek přirozených vodních ploch v krajině (tůně, kaluže), atd. - více v sekci Ohrožení obojživelníků.

O chytridiomykóze a dalších nemocech obojživelníků je též pojednáno zde.

.
                                                                         Elektronový mikrosnímek kůže obojživelníka s vyčnívajícími výtrusnicemi houby
Batrachochytrium dendrobatidis. Foto Lee Bereger

.


 

14.  Žáby se nemůžou utopit

.
"Žáby se přece nemůžou utopit, vždyť jsou to vodní zvířata." Toto si myslí řada lidí. Ale není to tak úplně pravda. Obojživelníci nejsou totiž typická vodní zvířata, na což ukazuje už jejich název.

Naši obojživelníci dokáží vydržet ve vodě a pod vodou poměrně dlouho jen v případě, že je voda chladná a je v ní dostatek kyslíku. Naši obojživelníci (myšleno dospělí nebo mladí jedinci, nikoli larvy) dýchají totiž jednak plícemi a jednak kůží. Dýchání kůží je velmi významné zejména v zimním období a u druhů, které zimují ve vodě. Obecně asi lze říct, že v chladné prokysličené vodě se žádná žába nebo čolek neutopí. Pokud je ale teplota vyšší a kyslíku ve vodě méně - což se týká téměř veškerých vodních ploch u nás v období duben-říjen, nemůže obojživelník ve vodě dlouho vydržet a když nemůže nádrž opustit nebo se něčeho pevného přidržovat, utopí se.

Problémem pro obojživelníky v krajině jsou různé nádrže s kolmými stěnami, do kterých zvíře vleze nebo spadne a pak už odtud nemůže ven. Takové pasti často tvoří různé technické nádrže (požární, jímky, vpustě apod.), koupaliště, bazény, ale i zahradní jezírka a některé rybníky. Obojživelník, který se ocitne v nádrži z které nemůže ven se také často utopí proto, že se vysílí a nedokáže se už udržet okraje nádrže. Ostatně je to stejné jako když se v takové nádrži ocitne člověk - pokud nedosáhne na dno a nemá se čeho pořádně držet, pohybuje se podél okrajů, snaží se dostat ven a postupně se vysílí a utopí.

Nebuďte tedy lhostejní k žábě v nádrži s kolmými stěnami. Ona tam většinou nežije, ona tam pravděpodobně spadla a nemůže ven. Ano, máme u nás výjimky co dokážou i z takových nádrží vylézt a třeba se v nich i schválně rozmnožují - rosnička a malé druhy čolků. Rosnička dokáže lézt i po kolmé stěně, malé druhy čolků dokážou vylézt např. rohem nádrže s kolmými stěnami. Ostatní druhy toto ale spíše nedokážou a v nádrži se dřív nebo později utopí.

.
                                        Ač to zní pro někoho neuvěřitelně, žáby se můžou utopit. A dokonce se to poměrně často stává. Zejména k tomu dochází tam, kde jsou nádrže se všemi kolmými stěnami. Žábám v teplejší vodě s menším množstvím kyslíku nepomáhá dýchání kůží a pod vodou dlouho nevydrží. Když v nádrži není žádný pevný bod, na který by si mohly vylézt, postupně se navíc vysílí a utopí se.  Foto Aneta Mašterová

.

|  nahoru na stránku  |


Obojživelníci České republiky

obojživelníci     ochrana obojživelníků     amphibia     amphibien     management     žáby     obojživelníků     obojživelníky     čolci     mlok     ropucha     kuňka     čolek     rosnička     skokan     blatnice     tůně     tůň     mokřad     amphibians  obojživelníci     ochrana obojživelníků     amphibia     amphibien     management     žáby     obojživelníků     obojživelníky     čolci     mlok     ropucha     kuňka     čolek     rosnička     skokan     blatnice     tůně     tůň     mokřad     amphibians  obojživelníci     ochrana obojživelníků     amphibia     amphibien     management     žáby     obojživelníků     obojživelníky     čolci     mlok     ropucha     kuňka     čolek     rosnička     skokan     blatnice     tůně     tůň     mokřad     amphibians
TOPlist