Ohrožení obojživelníků


Naši obojživelníci jsou v současné české krajině významně ohroženi. Téměř všechny naše druhy jsou nějakým způsobem ohroženy, což je dobře vidět v následující tabulce. Ve vyhlášce k zákonu na ochranu přírody se bohužel aktuální stav ohrožení obojživelníků úplně přesně neodráží, je totiž poměrně zastaralá.
 
Tabulka: Přehled ohrožení obojživelníků v České republice a Evropské Unii
 
  Druh
  Kategorie ochrany
  v ČR podle Vyhlášky
  č. 395/1992 Sb.
  Kategorie ohrožení v ČR
  podle aktuálního
  Červen. seznamu (2017)
    Současné ohrožení
  v ČR  (odhad 2020)
  Kategorie ochrany
  v EU podle
  směrnice 92/43/EHS
  mlok skvrnitý
  silně ohrožený druh
  zranitelný druh
  ohrožený druh    ne
  čolek velký   silně ohrožený druh   ohrožený druh   silně ohrožený druh   II a IV
  čolek dunajský
  druh bez ochrany
  kriticky ohrožený druh
  silně ohrožený druh    II
  čolek dravý
  kriticky ohrožený druh
  ohrožený druh
  silně ohrožený druh    II a IV
  čolek obecný
  silně ohrožený druh
  zranitelný druh
  zranitelný druh    ne
  čolek hranatý
  kriticky ohrožený druh
  kriticky ohrožený druh
  silně ohrožený druh    ne
  čolek karpatský
  kriticky ohrožený druh
  kriticky ohrožený druh
  kriticky ohrožený druh    II a IV
  čolek horský
  silně ohrožený druh
  zranitelný druh
  ohrožený druh    ne
  kuňka ohnivá
  silně ohrožený druh
  ohrožený druh
  silně ohrožený druh    II a IV
  kuňka žlutobřichá
  silně ohrožený druh
  kriticky ohrožený druh
  silně ohrožený druh
   II a IV
  blatnice skvrnitá   silně ohrožený druh   téměř ohrožený druh   zranitelný druh    IV
  ropucha obecná
  ohrožený druh
  zranitelný druh
  méně dotčený druh    ne
  ropucha krátkonohá
  kriticky ohrožený druh
  kriticky ohrožený druh
  druh ohrožený 
  vyhynutím
   IV
  ropucha zelená
  silně ohrožený druh
  ohrožený druh
  ohrožený druh    IV
  rosnička zelená
  silně ohrožený druh
  téměř ohrožený druh
  zranitelný druh    IV
  skokan hnědý
  druh bez ochrany
  zranitelný druh
  ohrožený druh    V
  skokan ostronosý
  kriticky ohrožený druh
  ohrožený druh
  silně ohrožený druh    IV
  skokan štíhlý
  silně ohrožený druh
  téměř ohrožený druh
  zranitelný druh    IV
  skokan krátkonohý
  silně ohrožený druh
  zranitelný druh
  ohrožený druh    IV
  skokan skřehotavý
  kriticky ohrožený druh
  téměř ohrožený druh
  druh bez ohrožení    V
  skokan zelený
  silně ohrožený druh
  téměř ohrožený druh
  druh bez ohrožení    V
xxxxxxxxxxxx
Vyhláška 395/1992 Sb. - kategorie: kriticky ohrožený, silně ohrožený, ohrožený druh, druh bez ochrany

Červený seznam - kategorie: kriticky ohrožený, ohrožený, zranitelný, téměř ohrožený, méně dotčený druh (vysvětlivky viz Červ. seznam)

Současné ohrožení - kategorie a vysvětlivky:
druh ohrožený vyhynutím - druh s tak výrazným poklesem početnosti za posledních cca 20 let, že je v ČR ohrožen na existenci
kriticky ohrožený druh - velmi výrazný pokles početnosti za posledních cca 20 let
silně ohrožený druh - výrazný pokles početnosti za posledních cca 20 let
ohrožený druh - výraznější pokles početnosti za posledních cca 20 let
zranitelný druh - menší pokles početnosti za posledních cca 20 let
méně dotčený druh - téměř žádný pokles početnosti za posledních cca 20 let
druh bez ohrožení - žádný pokles početnosti za posledních cca 20 let, spíše vzestup početnosti populací
 
Směrnice 92/43/EHS - kategorie:
II -  druhy živočichů a rostlin v zájmu společenství, jejichž ochrana vyžaduje vyhlášení zvláštních oblastí ochrany
      (tzv. Evropsky významné lokality)
IV - druhy živočichů a rostlin v zájmu společenství, které vyžadují přísnou ochranu
V - druhy živočichů a rostlin v zájmu společenství, jejichž odebrání z volné přírody a využívání může být předmětem
      určitých opatření na jejich obhospodařování
 
Aktuální červený seznam obratlovců ČR je k dispozici zde (obojživelníci jsou na stranách 83-106):
 
Předchozí červený seznam obratlovců ČR z roku 2003 je k dispozici zde (obojživelníci str. 83-93):
 

Ohrožení se týká jak vodních, tak suchozemských biotopů a také dochází k narušení možností migrací v krajině.

Mezi nejvýznamnější ohrožující faktory patří nevhodné hospodaření na vodních plochách, nevhodné zemědělské hospodaření v blízkosti vod a mokřadů, nevhodné lesnické hospodaření, zanedbání péče o mokřadní pozemky, absence drobných narušení krajiny, zánik a poškození mokřadů a špatně prováděné rekultivace. Příčin ohrožení je ale více - podrobněji jsou popsány dále (viz níže jednotlivé body). Z výčtu ohrožujících faktorů je zřejmé, že řadu z nich lze poměrně snadno a většinou i nenákladně zmírnit, případně jejich negativní dopad zcela odstranit. I drobnými změnami těchto faktorů k lepšímu lze výrazně obojživelníkům pomoci a často tím dojde k celkovému zlešení kvality biotopů nejen z hlediska ochrany přírody.

 

Přehled příčin ohrožení obojživelníků v ČR:
 

 

K jednotlivým bodům nyní podrobněji...

 

  Nevhodné hospodaření na rybnících a jiných vodních plochách
.
Obojživelníci se rozmnožují v rozmanitých vodních biotopech, z nichž podstatnou část tvoří biotopy využitelné pro chov ryb - rybníky, různé technické nádrže a koupaliště. A právě chov ryb je často tím nejvíce ohrožujícím faktorem pro obojživelníky (není však jediný).

V současné české krajině je drtivá většina rybníků využívána intenzivněji, než by obojživelníci potřebovali. A intenzivněji většinou neznamená to, že se zde nadměrně hnojí a krmí, ale zejména to, že jsou zde příliš vysoké (početné) rybí obsádky. Problém představují jak přímo nasazované ryby, tak také plevelné a invazní druhy. Ty se v rybnících a jiných nádržích často objevují ve větších počtech tehdy, když se rybník příliš neloví (nebo vůbec neloví). Problém představují zejména okoun říční, střevlička východní, štika, sumeček americký a ve větších počtech cejn, karas stříbřitý a plotice. 

Vysoká rybí obsádka - ať už jde o ryby přímo nasazené (např. kapr) nebo ryby plevelné - působí v rybníku toto: ryby vyžírají zooplankton (perloočky apod.), ten pak v rybníku chybí a přemnožuje se potrava zooplanktonu - fytoplanton neboli drobné řasy plující ve vodním sloupci. Vzniká vegetační zákal vody - tmavě zelená barva vody. Kaprovité ryby často navíc ryjí v bahně a víří sediment, čímž dodávají vodě hnědou barvu. Výsledná barva vody je u rybníků s příliš vysokou rybí obsádkou hnědo-zelená. Pokud bychom rybí obsádku snížili, vyskytovalo by se zde více zooplaktonu a ten by požíral planktonní řasy - vegetační zákal by nevznikl a voda by byla průhledná.

ooo
                                 Typický rybník české krajiny - téměř bez vodní vegetace a s hnědozelenou vodou, která vůbec neláká ke koupání. Tento stav je způsobem vysokou obsádkou kaprovitých ryb. Ať už jde o nasazené ryby, nebo o plevelné přirozeně se zde přemnožující. Každopádně takový stav rybníka nesvědčí o dobrém rybničním hospodaření ze strany uživatele.  Foto Jaromír Maštera

A proč vysoká obsádka ryb vadí obojživelníkům? Dravé druhy ryb, pokud nemají v rybníku dostatek potravy v podobě jiných ryb, představují přímé ohrožení pro larvy obojživelníků a někdy i dospělce. Kaprovité ryby konkurují obojživelníkům a jejich larvám o potravu a ty pak výrazně strádají. Kvůli vegetačnímu zákalu nemohou v rybníku růst vodní rostliny, na které obojživelníci kladou svá vajíčka a které slouží jako potravní základna a místa úkrytu pro larvy. Býložravé druhy ryb (typicky amur) přímo likvidují vodní vegetaci. Je méně známé, že vegetaci ve vodě požírá i většina všežravých druhů ryb, včetně kapra.

Co se týká obsádek ryb v rybnících, vše vždy závisí na její skladbě a množství. Zdaleka ne vždy platí, že pro obojživelníky je nejlepší rybník, kde se nebudou nasazovat žádné ryby. Ostatně v naší krajině je jen velmi málo rybníků, které mohou dlouhodobě fungovat zcela bez rybí obsádky - většina vodních těles dlouhodobě ponechaných bez ryb, postupně zcela zanikne a přestane mít význam i pro obojživelníky. Vhodné množství a skladbu ryb je vždy dobré pro každý rybník stanovit s ohledem na úživnost rybníka. Obecně se dá říct, že vhodná obsádky pro obojživelníky je v průměrné nadmořské výšce ČR do 400 kg kaprovitých ryb na 1 ha (při průměrné hloubce rybníka 1 m).

S rybí obsádkou neodmyslitelně souvisí používání tzv. závadných látek, nebo také "látek škodlivých vodám". Označení je nešťastné, protože v řadě případů nejde o nic škodlivého. Pokud se tyto látky používají v rozumných dávkách, naopak mohou ekosystému rybníka prospívat. Zejména se to týká přikrmování rybí obsádky, které může částečně řešit problém s nedostatkem přirozené potravy a s vegetačním zákalem (přikrmením se zvýší podíl zooplanktonu a klesne zákal). Hnojení v rozumné míře rybníku neškodí, například v plůdkových rybnících kde je přihnojení chlévskou mrvou nutné. U kupek hnoje se často krmí i pulci. Bohužel v naší krajině je řada rybníků, kde jejich uživatelé používají příliš vysoké dávky krmiv i hnojiv a tím poškozují jak ekosystém tohoto rybníka, tak negativně ovlivňují i vodní tok vytékající z tohoto rybníka (moc živin, zákal vody apod.). Vysoké dávky používaných látek téměř vždy souvisí s vysokou rybí obsádkou.

Problém pro obojživelníky představuje často i činnost výrazně související s chovem ryb - manipulace s vodní hladinou. Často větším problémem je to, když se rybníky neloví vůbec než to, že se loví často. V rybnících nelovených vůbec (často rybářské revíry) nebo jen výjimečně skoro vždy dochází k přemnožení plevelných ryb, které učiní rybník neobyvatelným pro žáby a čolky. Podzimní výlovy nepředstavují pro obojživelníky žádné ohrožení, protože ve vodě už v tu dobu žádná jejich vývojová stádia nebývají. Jarní výlovy jsou problematičtější. Ne však vždy - když jsou prováděny brzo zjara před rozmnožováním, nepředstavují ohrožení pro žádné druhy. Pokud však jarní výlovy probíhají v dubnu nebo později (květen) a navíc ještě každoročně, může to být výrazný problém. Při kombinaci obou uvedených způsobů dochází k tomu, že zejména brzce jarní druhy obojživelníků nemají možnost se v rybníku rozmnožit a postupně z lokality mizí. Téměř vždy však existuje poměrně snadné řešení takové situace, zejména pak v soustavách rybníků. Jen je potřeba aby ochránci přírody a rybáři spolu komunikovali. Totéž platí i u obsádek rybníků, dohody je téměř vždy možná (obojživelníci např. nepotřebují mít rybník úplně každý rok v ideálním stavu, stačí např. jen jednou za 2-3 roky).

ooo
                         Plůdkové rybníky patří v české krajině z pohledu obojživelníků k tomu nejlepšímu. Řadě druhů tento režim hospodaření vyhovuje, zejména pak pokud jde o rybník dvouhorkový (loven po dvou letech). Stav na fotografii je pro rozmnožování obojživelníků optimální. Pokud by však rybník zarostl více, už by nemusel některým druhům vyhovovat a samozřejmě nebude vyhovující ani z pohledu chovaných ryb. V rybářství se v takových případech používá tzv. meliorační obsádka (těžká obsádka), která rybník vrátí do předchozího stavu.  Foto Jaromír Maštera

Manipulace s vodou zahrnuje u rybníků i zimování a letnění. Pokud je zimování prováděno jen občas a nezůstává při něm v rybníku žádná voda, obojživelníkům nevadí. Úplné letnění bylo dřívě běžnou součástí rybničního hospodaření, v současné době se již provádí zcela výjimečně. Přitom v řadě případů by pomohlo vyřešit problém s nadbytkem živin v sedimentu bez nutnosti odbahňování. Částečné letnění probíhá v plůdkových rybnících, kdy je po část roku obnažená část rybničního dna. Částečné letnění většinou obojživelníkům nevadí, ba naopak, často jim výrazně vyhovuje. V posledních letech se u nás objevuje i fenomén vysychání rybníků. Obojživelníkům může a nemusí vadit - např. pokud vyschne rybník v průběhu července, larvy stihnou zmetamorfovat a nevzniká problém.

Díky tomu, že obojživelníci se často rozmnožují v požárních nádržích a přírodních koupalištích, bývá pro ně problematické čištění nádrží. Pokud je nádrž čištěna před nebo až po období rozmnožování (brzké jaro nebo podzim), nejsou obojživelníci ohroženi. Když je však čištění prováděno v období od května do července, jde vždy o negativní zásah do vývojových stádií a dochází k jejich likvidaci. Samozřejmě často mají kouapliště a nádrže svou původní funkci a jejich čištění je potřebné. Je však dobré zvážit, jestli je nezbytně nutné provádět údržbu každoročně pořád ve stejné období a případně jestli není možné termín čištění posunout na začátek jara a následně pak dočistit nádrž v srpnu. Obojživelníci se nemusejí úspěšně rozmnožit v nádrži každý rok, ale alespoň občasné ponechání nádrže či koupaliště bez zásahu po celé období vývoje je vhodné.  

ooo
                                     
Pokud se čištění koupaliště provádí brzo na jaře, obojživelníkům neškodí. Čištění v pozdější dobu (pokud je opakované) je problematické a neobejde se bez záchranného odchytu dospělců i larev. Řešením situace může být zbudování náhradních vodních biotopů (tůní) v sousedství koupaliště.  Foto Jaromír Maštera

Hospodaření na vodních plochách zahrnuje dále i péči o břehové porosty. V naší krajině je péče o dřeviny na březích většinou velmi zanedbaná a řada rybníků má břehy hustě zarostlé náletem. Hustě zarostlé břehy nepředstavují problém jen pro obojživelníky, ale i pro samotné ryby chované v rybníku. Dřeviny totiž působí nadměrný zástin vodní hladiny, je zde nadměrný opad listí do vody, které následně zahnívá. Celkově zde dochází ke vzniku nepříznivých podmínek pro živočichy a vodní rostliny. Pod zastíněným břehem rybníka nemohou kvůli nedostatku kyslíku a světla růst žádné litorální porosty. Problém s "přerostlými" břehovými porosty je z pohledu obojživelníků někdy i tak významný, že převyšuje problém s manipulací s vodou a rybími obsádkami - např. v rybníku je nižší obsádka, ale kvůli zanedbaným břehovým porostům zde není žádná litorální vegetace a z rybníka mizí některé náročnější druhy obojživelníků (kuňka, rosnička aj.).

ooo
                                   
Zarostlé břehy bez pravidelných prořezávek jsou velkým problémem českých rybníků, a to nejen z pohledu obojživelníků. Je nutné se vrátit k dřívějšímu způsobu hospodaření a o rybníky skutečně pečovat, nikoli je jenom využívat.  Foto Jaromír Maštera

 


 
  Špatně prováděné úpravy vodních ploch a jejich okolí
.
S hospodařením na vodních plochách jednoznačně souvisí jejich údržba - péče o zátopu. Ta zahrnuje zejména odbahňování, často označované pojmem revitalizace. Pokud je však odbahnění provedeno nevhodně, určitě k žádné revitalizaci vodní plochy nedochází. Bohužel nevhodné úpravy rybníků v krajině převažují. A podobné je to i u staveb zcela nových rybníků.

Dobře provedené odbahnění rybníka nebo jiné vodní plochy s následným rozumným rybářským využíváním je vždy pro obojživelníky prospěšné. V řadě případů je odbahnění rybníka nutné z pohledu zachování výskytu některého z druhů obojživelníků, při ponechání přirozenému vývoji by totiž zde došlo k takové změně podmínek, že druh by z lokality vymizel. Typickými příklady mohou být kuňka ohnivá nebo ropucha zelená - pokud rybník příliš zaroste vodní vegetací, přestává být pro jejich rozmnožování vhodný.

ooo
                    
Nevhodně provedené odbahnění malého rybníka - strmé břehy s rychlým přechodem do hluboké vody, nedostatečný rozsah mělčin (v podstatě jen proužek po obvodu). Nevhodnou úpravu rybníka navíc umocňuje okamžitě nasazená vyšší rybí obsádka. Bohužel takový styl odbahňování rybníků u nás převažuje.  Foto Jaromír Maštera

Co nejvíce obojživelníkům při úpravách vodních ploch vadí? Zejména je to rozsah mělčin, tzv. litorálu. Skoro všichni naši obojživelníci potřebují v rybníku dostatečné zastoupení mělkých částí s hloubkou vody do 40 cm. Tyto mělčiny postupně prorůstají vodní vegetací a bývají zde vhodné podmínky pro vývoj larev (dostatek potravy, úkryty, prohřátá voda). Při tzv. revitalizacích rybníků bohužel velmi často nejsou plochy mělkých litorálů navrhovány vůbec nebo jen v minimálním rozsahu. Pokud mělčiny netvoří alespoň 10 procent výměry vodní plochy, nebývají pro obojživelníky příliš významné. S mělčinami souvisí i další parametr, který by měl být při rekonstrukcích rybníků řešen - pozvolný přechod do krajiny. Není vždy nutné, aby rybník měl všechny břehy pozvolné, volně přecházející do okolí. Vždy by ale alespoň část zátopy měl být upravena tak, aby zde byl vytvořen pozvolný přechod mělčin rybníka do navazujících biotopů u rybníka.

Obdobně uvedené informace platí i pro stavby nových rybníků, které jsou často budovány na nevhodných místech a s nevhodnými parametry ve vztahu k rozmnožování obojživelníků i dalších ohrožených organismů.

Častým problémem rekonstrukcí nebo revitalizací vodních ploch je úprava navazujících biotopů. Pro obojživelníky je vždy důležitý nejen stav vodní plochy, ale také stav jejího nejbližšího okolí. Je vždy potřebné myslet i na toto a snažit se při revitalizacích vodních nádrží řešit i úpravu jejího okolí. Například tak, že provedeme prořezávku navazujícícho mokřadu, strhneme drn v návaznosti na rybník, zbudujeme v okolí vodní plochy tůně, pokosíme dlouhodobě nekosenou mokřadní louku, zatravníme pole těsně u rybníka apod.

ooo
                              
U tohoto rybníka je dlouhodobě problém se silným podmáčením okraje pole v návaznosti na rybník. Není se co divit, v těchto místech by pole vůbec být nemělo (dříve byly všude kolem rybníků a potoků louky). Při revitalizaci takového rybníka je nutné řešit i úpravu navazujících biotopů - zde je nutné provést trvalé zatravnění části pole v pruhu nejméně 5 metrů. Optimálně by po revitalizaci navíc v této nově zatravněné části mohlo vzniknout i několik menších tůní. To vše by obojživelníkům velmi prospělo.  Foto Jaromír Maštera

 


 
  Zánik vodních ploch
.
Vodní plochy v krajině zanikají přirozeně nebo lidskými aktivitami, a to jak záměrně tak i nechtěně. Přirozený zánik vodních ploch často není tak velkým problémem pro obojživelníky, protože přece jen i zanikající nebo zaniklá vodní plocha je pro ně stále nějakým způsobem významná (mj. jako suchozemské stanoviště). K přirozenému zániku vodních ploch dochází často zanedbáním péče o plochu i její okolí, a spíše se týká různých tůní a napajedel než rybníků. V některých případech vodní plochy přirozeně vzniknou a nakonec i zaniknou - např. tůně po vývratech stromů, tůně v nivě řeky, kaluže od divokých prasat. Zda přirozený zánik vodní plochy je již ohrožující pro obojživelníky rozhoduje vždy více faktorů: záleží kolik jiných vodních ploch je v okolí, které druhy obojživelníků se zde vyskytují, jakým způsobem vodní plocha zaniká a v jaký biotop se mění. Je vždy potřebné tyto věci vyhodnotit a pak případně navrhnout způsob, jakým zániku některých vodních ploch bránit resp. rozhodnout o ponechání plochy přirozenému vývoji.
 
Zánik vodních ploch lidskými aktivitami je téměř vždy problematický. Většinou jde totiž o likvidaci menších vodních ploch (tůní, kaluží) v souvislosti s různými jinými záměry, často neslučitelnými s dalším výskytem obojživelníků (zástavba, komunikace apod.). Poměrně často dochází k nechtěným zásahům do menších vodních ploch či jejich okolí, které následně vedou k narušení funkcí vodních ploch nebo až k jejich zániku. Může to proběhnout různými způsoby, ať už se jedná o různé navážky, odvodnění pozemků nebo úpravy pozemků třeba i s cílem dál na nich řádně hospodařit.
 
                           Provizorním řešením může být vybudování dočasné náhradní tůně pro rozmnožování obojživelníků v těsné blízkosti stavby, nebo přímo v prostoru stavby. Toto ale není optimální, vždy by měly již před zásahem být vybudovány nové tůně v blízkosti původních a provedena úprava terénu tak, aby zde mohli obojživelníci dlouhodobě žít. Vytvoření náhradních biotopů před vlastní stavbou je nezbytné a mělo by to vždy být uvedeno již v projektu stavby.  Foto Aneta Mašterová
 
Zánik vodních ploch lidskými aktivitami by měl být v krajině spíše vzácností. Pokud už by měla být nějaká vodní plocha (ploška) zrušena, pak je to možné snad jenom v případech jiného převažujícího veřejného zájmu nebo v případě, kdy je to nezbytné z kvůli umožnění obhospodařování pozemku. Je ale vždy nutné předem vytvořit někde v blízkosti náhradní vodní plochu nejméně o stejné velikosti a parametrech jako měla původní vodní plocha. Likvidace původní vodní plochy by vždy měla probíhat ve vhodném období, kdy se v ní nic významného nevyskytuje. Vhodné období zásahu by vždy měl určit odborný pracovník ochrany přírody a případně by měl být navržen záchranný transfer rostlin a živočichů na nově vytvořenou lokalitu.

 


 
  Zarybňování většiny vodních ploch v krajině
.
Z pohledu obojživelníků je v naší krajině problematické i to, že dochází k zarybňování téměř veškerých vodních ploch i plošek. Velmi málo vodních ploch v české krajině tak zůstává bez rybích obsádek, což řadě druhů obojživelníků nevyhovuje. Zarybňují se kromě rybníků (tam je to samozřejmé) i různé požární a jiné umělé nádrže, jezírka v těžebních jámách (pískovny, kamenolomy, kaolínky), ale i tůně včetně těch nejmenších.

Často dochází k zarybňování takových vodních ploch dravými rybami (štika, okoun), stejně špatný vliv na obojživelníky ale může mít i vysoká obsádka kapra. Největším problémem není asi ani tak vlastní zarybňování, ale jeho způsob. Často ho provádějí amatéři či naprostí laici, naprosto bez rozmyslu a rybami, které mají v tu chvíli k dispozici.

Nedá se úplně jednoznačně říct, že by všechny menší vodní plochy v krajině měly zůstat trvale bez ryb. Občas je nějaká krátkodobá účelová rybí obsádka (výjimečně i trvalá) potřebná i v tůních budovaných na podporu obojživelníků - např. pár kusů amura může potlačit nadměrný zárůst tůně a prodlouží její životnost. Na druhou stranu je ale jisté, že většina menších vodních ploch by měla zůstávat téměř trvale bez ryb, protože jen tak mohou obojživelníkům dobře sloužit.
 
                           Mělké vodní plochy v těžebních jámách v této fázi vývoje není žádoucí zarybňovat. Pokud by jezírko více zarostlo, pak by možná účelová rybí obsádka byla na místě. Zatím ale ponechání jezírka bez ryb přirozenému vývoji je pro obojživelníky to nejlepší co lze udělat - početné rozmnožování čolků horských, obecných, rosniček a blatnice to dokazuje.  Foto Jaromír Maštera

Je nutné, aby zarybňování jakékoli menší vodní plochy v krajině bylo předem dobře promyšleno. Ideální by bylo aby zarybňování vždy navrhovali lidé se znalostmi o rybách (např. členové rybářských svazů) a konzultovali věc s ochranou přírody. V řadě případů by jistě bylo možné najít vhodný kompromis, který obojživelníkům neublíží.

 

 
  Vysazování polodivokých kachen
.
Na řadě míst je velkým problémem posledních let vysazování početných hejn tzv. polodivokých nebo také mysliveckých kachen. Co tyto kachny způsobují? Kachny se vysazují zpravidla v červnu. Po určitou dobu se drží všechny v hejnu na místě vysazení a nelétají. Kachny soustavně projíždějí mělčiny rybníka a vyžírají z nich vše, co jde pozřít. Z praxe jsou známy rybníky, kde hejna polodovokých kachen takto dokázala z litorálu rybníka vyžrat téměř veškeré larvy obojživelníků, hmyzu a bezobratlé živočichy. A to šlo přitom o rybníky s vyvinutými litorálními porosty, kde se na jaře rozmnožovalo několik druhů obojživelníků ve větších počtech. Kromě živočichů působí kachny i škody na vodních rostlinách, které buď jen poškozují nebo i přímo konzumují. V průběhu léta kachny začínají létat a tak dochází k tomu, že navštěvují i další vodní plochy v okolí a škody působí i na nich. Na podzim jsou kachny vystříleny myslivci a zejména pak lovci, kteří si za možnost zastřelení kachny přiměřeně zaplatí. Nabízí se zde otázka, co má toto společného s myslivostí? Pravděpodobně nic, protože posilování populací divokých kachen vůbec není potřebné (je jich dost a stále přibývají) a vysazené kachny se stejně nakonec všechny postřílejí.
 
                             Početné hejno polodivokých kachen, určených k pozdějšímu vystřílení. V kombinaci s vysokou rybí obsádkou mohou tyto kachny vážně poškozovat rybniční ekosystém. Řešením je vysazovat kachen méně a jen na rybníky, které nemají žádný význam pro obojživelníky. Nejlepší by však bylo tuto "zvláštní zábavu pro pár jedinců" úplně zakázat, protože nemá žádný významný společenský dopad a přírodě prokazatelně škodí. Foto Jaromír Maštera

Pokud opravdu je nutné vysazování polodivokých "kachen na vystřílení" na rybníky v naší krajině, mělo by se tak dít s rozmyslem. Ne všude tyto kachny vadí a skoro vždy záleží na vysazovaných počtech. Kachny by určitě neměly být vysazovány na rybníky významné pro obojživelníky, ani na rybníky v jejich sousedství. Počty kachen by neměly přesahovat početnost cca 20 ks/ha rybníka. Vysazování by se vždycky mělo týkat jen rybníka naprosto pro obojživelníky nevýznamného a kachny by se na nich měly udržovat dostatečným přikrmováním, aby se nerozlétávaly po okolí a nedecimovaly okolní biotopy.

 

 
  Nevhodné úpravy vodních toků (špatná péče o toky)
.
Většina vodních toků v ČR je navíc nějakým způsobem změněna, a to od menších úprav koryt až po kompletní úpravu koryta do pravidelného tvaru se zpevněním nebo v extrémním případě i zatrubnění. Zatrubnění se týká nejčastěji nejmenších vodních toků v pramenných oblastech v souvislosti se zemědlským obhospodařováním. Tyto necitlivé zásahy mohou způsobovat velké problémy v krajině - viz článek Prof. Štěrby zde. Výrazněji upravené vodní toky téměř nikdy neposkytují vhodné podmínky pro trvalejší výskyt obojživelníků. Na našich vodních tocích z hlediska údržby převládají dva extrémy - buď se o ně nestaráme vůbec a nebo až přehnaně moc.

"Přehnaná péče" se týká řady vodních toků, zejména pak v intravilánech - toky jsou neustále čištěny, opravovány, břehy jsou vysekávány, břehové porosty stále seřezávány, káceny a nahrazovány. Na některých místech je zřejmě takováto forma péče potřebná, z pohledu ochrany přírody a obojživelníků je však většinou vyloženě nežádoucí a měla by být trochu zmírněna (navíc by se tím ušetřily peníze).

Zanedbání péče je častý příklad a týká se jak přírodních toků, tak toků uměle upravených. U přírodních a přírodě bližších koryt vodních toků s funkční údolní nivou není zanedbání péče zase takový problém, řada takových toků dokáže dobře fungovat i bez zásahů člověka. Velmi problematické je však zanedbání péče o upravené  vodní toky. Upravené vodní toky často mají i změněné dřevinné břehové porosty (často zcela nově vysazené) a o ty je nutné pečovat pravidelnými prořezávkami, ponechání bez zásahů často vede k silnému zahustění porostu a totálnímu zástinu vodního toku se všemi negativními důsledky - nedostatek světla a tepla do vody, zahnívání opadu, chybějící bylinné patro atd. Často probíhá "péče" o břehové porosty tak, že se např. jednou za 20 let přijde k toku a vykácí se celý porost na určitém úseku. Toto však není péče o břehové porosty vodního toku! Pro obojživelníky (a nejen je) je žádoucí dělat na tocích spíše menší a častější zásahy než rozsáhlé zásahy jednou za čas.
 
                        Pročišťování a úpravy potoků probíhá téměř všude stále do stejných tvarů - lichoběžníkového profilu s rovnou břehovou hranou a případně i zpevněním koryta. Proč třeba tento zahloubený a tvrdě upravený tok trochu nerozčlenit? I třeba se zachováním zpevnění koryta - opevnění kameny a lehké rozvlnění břehů a občasné prohloubení dna...? Pro obojživelníky jsou k životu a migraci výrazně lepší vodní toky přírodě bližšího vzhledu, prostorově a hloubkově členité.  Ilustrační foto: Antonín Syrový 
 
V případech upravených vodních toků také probíhají jejích průběžné opravy do "původního" stavu - původním je myšlen stav po úpravě, čili ne jak tok vypadal před prvotním zásahem. Pro obojživelníky v období mimo jejich rozmnožování jsou významné vodní toky s dostatečnou nabídkou různých biotopů, což splňují často jen přírodní a přírodě bližší vodní toky s různorodým korytem a funkční údolní nivou. Často v naší krajině dochází k přirozené destrukci původního opevnění vodního toku a takto "poškozené" potoky a řeky již poskytují vhodné podmínky pro obojživelníky. Bohužel jsou však většinou jakákoli narušení upravených toků poměrně rychle napravována. Přitom existuje řešení, které může ušetřit i peníze státu, a to dát prostor tzv. samovolné renaturaci vodních toků a stabilizovat její projevy. Více o této problematice lze nalézt v článcích, publikacích a prezentaci zde:
- článek Revitalizace, renaturace v časopise Ochrana přírody - část 1 a část 2
- prezentace Samovolné renaturace
 
 

 
  Nevhodné zemědělské hospodaření
.
Současné velkoplošné a intenzivní zemědělské hospodaření s poměrně vysokými dávkami postřiků a hnojiv není pro naše obojživelníky příznivé, naopak většinou i výrazně škodlivé. Problémů v zemědělství ve vztahu k obojživelníkům je více a často může mít nevhodné zemědělství významnější dopady než hospodaření v rybnících. Problém není jen v příliš intenzivním zemědělství, ale také v jeho opaku - naprosté absenci péče o řadu pozemků, které jsou ponechány svému osudu (viz další kapitola).

Obojživelníků se dotýká zemědělské hospodaření už od pradávna, což je dáno jejich obojživelným způsobem života. Zatímco v dřívějších dobách bylo zemědělství spíše maloplošné, mozaikovité, s rozptýlenou zelení a s remízky, s minimálními dávky hnojiv a chemie a s ponecháváním půdy ladem, dnes je situace většinou naprosto opačná. V dřívějších dobách měli obojživelníci možnost využívat v zemědělské krajině různé biotopy, dnes již nabídka biotopů není a v krajině jsou zastoupeny vesměs pouze pole, kulturní louky a zarostlé pozemky bez jakékoli péče.

 
Hospodaření na loukách vs. obojživelníci:

Pro obojživelníky jsou významné zejména louky mezofilní až vlhké, nelze však úplně říct, že na jiných typech luk obojživelníky nemůžeme potkat. Louky jsou v naší krajině vesměs obhospodařovány tak, že zde vzniká jednolitý porost kulturních druhů trav. Dáno je to dlouhodobým způsobem obhospodařování - louky jsou nejčastěji koseny vícekrát než 2x za rok (často i 4x), k tomu dále jednou ročně mulčovány a je urovnáván jejich povrch (na jaře). K údržbě je používána nejčastěji těžká mechanizace, výjimečně ručně vedené sekačky nebo křovinořezy a jen zcela výjimečně kosy. V posledních dvou případech se téměř výhradně jedná o lokality, které jsou buď nějak územně chráněné nebo je zde prováděna speciální péče ve vztahu k ochraně přírody - u těchto typů také málokdy dochází k častějšímu kosení než 1x ročně. Kosení těžkou mechanizací je téměř vždy prováděno velkoplošně, čili traktor se sekačkou přijede na louku a celou ji během pár hodin poseče. Často se to samé děje i v případě ručně vedených sekaček a také u křovinořezů při vyšším zapojení strojů naráz. Při kosení luk v naší krajině je většinou veškerá travní hmota z lokality odvážena pro další využití, jen ve výjimečných případech zůstává hmota na místě k zetlení.

Popsané hospodaření je pro obojživelníky problematické. Hlavní ohrožující faktory jsou: kosení všeho naráz, neponechávání nekosených částí, kosení častěji než 1x ročně, kosení na nízkou výšku porostu, urovnávání povrchu a kosení ve vlhkém počasí. Aby louky byly vhodné pro život obojživelníků, je nutné alespoň trochu pozměnit současné hospodaření alespoň tam, kde je jejich zvýšený výskyt. A nebo tam, kde lze jejich výskyt očekávat (u rybníků a na mokřadech). Problematické také bývá odvážení veškeré travní hmoty pryč z lokality - obojživelníci totiž určité množství na lokalitě potřebují, a to jako místa úkrytu a zimování.
 
                           
Běžné strojní kosení v naší krajině je pro obojživelníky nevhodné - louky jsou vesměs koseny moc často (3x ročně i víc), celé louky naráz v jeden den, neponechávají se žádné části luk ladem a kosí se i za vlhkého počasí. Kosení nevytváří žádoucí mozaiku bitopů a péče.  Ilustrační foto: www.agrall.cz
 
V případě obojživelníků bohužel není možné stanovit vhodný kalendářní termín pro kosení luk - nějaké druhy a jejich vývojová stádia jsou zde přítomná v podstatě celou vegetační sezónu.Proto je pro ně zcela zásadní mozaika biotopů a mozaika péče: Je nutné každoročně na louce ponechat menší část (části)nepokosené. Dále je potřeba rozdělit seč minimálně na dvě části s alespoň týdenním (lépe min. měsíčním) odstupem - kosení celé louky naráz může být pro obojživelníky z dlouhodobého pohledu zcela likvidační. Také je potřebné kosení provádět za suššího počasí. Za deštivého počasí je totiž v loukách přítomno výrazně více obojživelníků než za suchého a kosení způsobí jejich zvýšený úhyn. Pokud to není z jiného důvodu nutné, neměly by se vlhké a mokré louky kosit častěji než jednou ročně. Ideální z pohledu obojživelníků je interval jednou za 2 roky. Je určitě vhodné rozdělit louku na více částí s rozdílnou intenzitou kosení - některá část možná i 3x ročně (spíše max. 2x), další 1x ročně a některá třeba ob rok. Pokud je to možné, je vhodné sekat tak, aby po průjezdu sekačkou zůstala na ploše tráva o výšce alespoň 10 cm. Je potřeba si při kosení úvědomit, že zdaleka ne všichni obojživelníci před sekačkou či křovinořezem utíkají. Výrazně častější je to, že obojživelníci zalézají do vegetace či se přitiskávají k zemi. Jakýkoli plašící efekt zde tedy nefunguje. U všech podmáčených luk by měla být podmínka ponechání malého podílu pokosené hmoty v kupce (kupách) na lokalitě, samozřejmě na vhodném nekonfliktním místě. Hnojení a používání chemických postřiků není u luk zřejmě takový problém jako na polích, ale i tak mohou některé látky ve vyšších koncentracích obojživelníkům škodit. Je vždy třeba používat tyto látky jen v nezbytném množství, výjimečně a v odůvodněných případech, ideálně v období kdy obojživelníci na loukách nejsou - čili v zimním období.

Je zřejmé, že neexistuje takový způsob péče o louky, který by byl k obojživelníků 100procentně šetrný. Vždy je nutné se smířit s určitými ztrátami. Je však také nutno si uvědomit, že obojživelníci potřebují vesměs otevřené biotopy a udržované louky k nim patří. Určitě není nutné všude v krajině hospodařit výše popsaným způsobem. Řada luk musí zůstat kulturními, protože jejich produkty jsou nutné pro další využití. Určitě by ale bylo žádoucí, aby alespoň část luk v každém katastrální území bylo v šetrnějším režimu, aby zde obojživelníci (a nejen oni) mohli žít.

.
Hospodaření na polích vs. obojživelníci:

Pro obojživelníky jsou i pole významným biotopem, a to zejména potravním a migračním. Význam pole se zvyšuje v případech kdy zde vznikají dočasné vodní plochy. Problémem ve vztahu k obojživelníkům je zcela jistě velkoplošnost polního hospodaření, čímž vznikají monotónní velké plochy stejného vzhledu. Nabídka biotopů pro obojživelníky zde není a jsou odkázáni pouze na ten jediný. Jejich zranitelnost je pak vysoká - v podstatě totéž platí i pro kulturní louky. Krajinné prvky jako jsou remízky, pole nebo části polí ponechávaných ladem a rozptýlená zeleň jsou v polní krajině pro obojživelníky významná zejména jako místa úkrytu a zimování.

Problém je také v orbě příliš blízko k vodě a používání hnojiv a chemických postřiků v blízkosti vod a mokřadů. V dřívější době (viz např. historické mapy na mapách.cz) si lidé uvědomovali problémy se splachy zeminy a živin z polí do vod a téměř všude v okolí potoků a rybníků byly zatravněné pozemky. V dnešní době toto zřejmě nikoho moc nezajímá a tak se vesele orá až téměř k vodě, osazují se nevhodné plodiny na svažitých pozemcích a pak se všichni diví, proč ubývá zemědělská půda a proč jsou tak ničivé bleskové povodně atd. (problematika je daleko složitější, ale tady jí dále nemůžeme rozvádět).
 
                        
Velké lány stejných plodin bez dalších krajinných prvků jsou i pro obojživelníky problematické - a při osevu některými plodinami dokonce i zcela neprostupné. Žádoucí je alespoň rozdělení velkých celků na menší plochy s různými plodinami.  Ilustrační foto: Luděk Peřina
 
Ale zpět k obojživelníkům - co dělat na polích jinak, aby i pole mohly být jejich biotopem a aby nám tímpádem mohli i více pomáhat v boji proti hmyzím škůdcům? Především je potřeba vrátit v co největším rozsahu do polní krajiny remízky a další krajinné prvky, zmenšit polní celky, používat více typů plodin (mozaika ve využívání polí) a ponechávat občas nějaké pole ladem. Důležité je také zatravnit veškeré pozemky v bezprostřední návaznosti na vodní toky, rybníky a mokřady, aby nedocházelo k jejich poškozování vlivem splachů půdy, živin a dalších látek.  Omezení používání hnojiv a chemikálií je také žádoucí. Nutnost jejich používání je možné částečně nahradit ponecháváním polí ladem (úrodná vrstva půdy se postupně obnoví).

Pro některé druhy našich obojživelníků je polní zemědělská krajina velmi důležitá. Jde zejména o ropuchu krátkonohou a ropuchu zelenou. Tyto "stepní" druhy žab potřebují otevřenou krajinu s obnaženým půdním povrchem. Vyhovují jim tudíž extenzivněji využívaná pole, na nichž je pěstována řepa, brambory, kukuřice apod. Čili jde o pole, která jsou téměř celé jaro bez porostu a je zde téměř celoročně výrazný podíl obnažené nezarostlé a nezastíněné půdy. Tyto dvě ropuchy obývají pole s uvedenými plodinami zejména tam, kde dochází ke vzniku kaluží, tůní a jiných vodní ploch, v nichž se  mohou alespoň občas rozmnožit.

 

 
  Zanedbání péče o pozemky, absence drobných narušení (disturbancí)
.
V naší krajině je spousta pozemků ponechaných ladem, bez jakékoli péče. Zejména se jedná o podmáčené (mokřadní) louky, které není možné pravidelně kosit za pomocí těžké techniky. V dřívějších dobách (ještě např. před 60 lety a zřejmě i ještě i nějakou dobu poté) se udržovaly téměř veškeré louky, včetně podmáčených. Kam se nedostala těžká technika, tam se provádělo ruční kosení nebo pastva. Pastva mokřadů u nás nyní není moc rozšířená a pokud někde probíhá, často jde o příliš velké zatížení pasoucími se zvířaty a mokřadní louce ani obojživelníkům to příliš neprospívá. V současnosti bohužel již není taková poptávka po trávě či senu a tak často není pro pokosenou trávu z mokřadů zájem.

Zanedbáním péče o téměř veškeré mokřadní louky v ČR však obojživelníci postupně přicházejí o velmi důležité biotopy, které nezbytně potřebují ke svému životu. Louky zarůstají náletovými dřevinami a mění se v podmáčený les. I tyto biotopy jsou pro obojživelníky významné, ale ne když zabírají 50 a více procent plochy mokřadní louky. Problematický pro řadu obojživelníků není jen zárůst dřevinami, ale též změna bylinného porostu, která přichází poměrně rychle. Pokud se původní řídký a nízký travnatý porost změní vlivem šíření agresivních druhů trav (např. chrastice, třtina, zblochan vodní) ve vysokou, hustou a neprostupnou džungli, obojživelníci jednak přicházejí o terestrické stanoviště, ale je pro ně i obtíženější pohyb po daném mokřadu - dochází k narušení migračních možností.

.
            
Zanedbaných mokřadních luk zarostlých náletovými dřevinami je u nás spousta. Pro obojživelníky jsou takové biotopy z dlouhodobého pohledu nevyhovující, je nutné alespoň jednou za několik let zde provést nějaké zásahy.  Foto Jaromír Maštera
 
Pokud chceme obojživelníky v naší krajině zachovat a podpořit, je nutné pečovat o mokřadní louky a mokřady obecně. Optimální by pro většinu podmáčených luk byl zřejmě návrat k pastvě dobytka, ovšem v nízkém zatížení - v jednotkách kusů na hektar. Pokud to nejde jinak, musíme kosit, a to spíše lehčí technikou - ručně vedenými sekačkami, křovinořezy nebo kosami. V ideálním případě je dobré najít odbyt na pokosenou travní hmotu. Jako vhodná alternativa ke zkrmení domácím zvířectvem může být např. odvoz do bioplynky nebo do kompostárny. S dřevní hmotou z vyřezávek většinou nebývá problém - pokud se nevyužije na topení, je skoro vždy možno jí na lakalitě ponechat na hromadách. S ohledem na obojživelníky je dokonce přímo žádoucí ponechávat vždy nějakou dřevní hmotu na loaklitě k úplnému zetlení. Pokud pro travní hmotu z kosení nenajdeme žádné využití, je na řadě míst možné jí v lokalitě ukládat na vybraná místa na hromady. je vhodné trávou doplňovat hromady dřeva z prořezávek. Ne vždy je však ukládání většího množství trávy (sena) na mokřadech žádoucí a tak nezbývá než hmotu např. spálit. Pokud ale na loukách kosíme na podporu obojživelníků, stačí provádět péči jen jednou za 2-3 roky, čímž snižujeme množství travní hmoty, kterou budeme muset nějak vyřešit.

Obojživelníci potřebují v krajině různá narušení (tzv. disturbance), a to drobná i větší. Narušení vznikají většinou přírodními procesy - např. vývraty, různé sesuvy zeminy, zřícení skal, vymýláním apod. Hodně různých narušení mají na svědomí zvířata, ať už divoká nebo domácí - vyšlapané cestičky, kopyty narušený povrch (stržený drn), vyleženiny v mokřadu (od prasat) apod. Různá narušení vznikají i činnostmi člověka, a to často velmi výrazná - přípravy na budování různých staveb,  staveniště, úpravy povrchů, úpravy koryt toků, zapadání těžké techniky do podmáčené půdy, těžební prostory (kamenolomy, pískovny, kaolínky atd, atd.) Pro všechna narušení krajiny lidskou činností platí ale jedno pravidlo - člověk se všechna vzniklá narušení krajiny snaží co nejdříve uvést do původního nebo řádného stavu. A obdobně to platí i pro narušení přírodními procesy a činností zvěře - člověk má představu krajiny s pevně danými obrysy a strukturami a cokoli neestetického se snaží ihned upravit podle své představy. Je zřejmé, že řada narušení se musí určitým způsobem upravit nebo zcela napravit, ale není to nutné u všech. Proč bychom nemohli na různých místech na mokřadech ponechat vyjeté koleje od traktorů co tu sekly louku, rozježděnou cestu v lese od těžebních strojů, některé vývraty stromů a u nich vznikající tůňky? Proč bychom nemohli ponechat bez urovnání nepravidelnou obnaženou plochu na níž občas vznikají kaluže, nebo třeba sesuv v lese, nebo po povodni stržené části břehů toku v místech kde to vůbec ničemu nevadí? A proč bychom museli vždy každý otevřený těžební prostor nakonec upravit do původního stavu, čili když tam bylo původně pole, tak ho zase zde za drahé peníze obnovit?

.
                        
Vyjeté koleje v lesním porostu po těžbě a vyvážení dřeva nepůsobí esteticky dobře. Co se týká významu pro obojživelníky, jde však o velmi významné plochy. Pokud se nejedná o využívanou lesní cestu, proč by tyto koleje nemohly v lesním porostu zůstat? Je opravdu nezbytně nutné všechna takováto narušení urovnávat?  Foto Jaromír Maštera
 
Narušení krajiny téměř všichni naši obojživelníci vyžadují. Pokud nevzniká přírodními procesy nebo činností zvěře, je vhodné je vytvářet. Jako velmi vhodný nástroj se jeví off-roadová a vojenská technika. Samozřejmě její použití by vždy mělo mít určitá pravidla a není vhodné jí používat všude. Různá narušení lze vytvářet i jinými stroji - bagrem, traktorem, buldozerem apod. Žádoucí narušení přináší i krátkodobá intenzivní pastva, jejíž jakousi náhradou mohou být právě zmíněné off-roady. Vhodné narušení je ale možné vytvořit i ručně nebo za pomocí netradičním "managementových" metod - např. trhavinou. Tímto způsobem lze nejen hloubit tůně, ale též strhávat drn v jejich nejbližším okolí. Je to ale poměrně náročný způsob pomoci obojživelníkům, a to ve všech směrech.
 
 

 
  Zánik mokřadních ploch
.
V krajině nezanikají jen drobné vodní plochy, ale mokřady jako celek. Spousta mokřadních luk je zavážena nebo odvodňována. A nebo naopak zavodňována, což je velký problém současnosti - staví se řada rybníků a často dochází k tomu, že nový rybník je zbudován na místě původního mokřadu. Tím dochází ve většině případů k likvidaci původního mokřadního biotopu nebo k výraznému narušení jeho funkce. Jen v mizivém procentu případů dojde časem k tomu, že rybník se zárůstem a částečným zazemněním částečně opět přemění na mokřadní louku, která by v kombinaci s extenzivně využívaným rybníkem byla pro obojživelníky příznivá.
 
                           Obnova rybníka na rašeliništi by nemusela být tak negativním zásahem, pokud by byl menší nebo alespoň v původní rozloze. Často však dochází k tomu, že obnovené či nové rybníky zaberou velkou část mokřadu a dochází k výraznému poškození suchozemských biotopů obojživelníků. Není výjimkou úplný zábor mokřadních ploch pro stavbu rybníka. Ať už mokřad vypadá jakkoli, vždy by mělo platit pravidlo, že rybník může zabrat maximálně polovinu plochy mokřadu - pak nebude většinou vliv na obojživelníky (a nejen na ně) negativní.  Foto Jaromír Maštera
 
Zavážení mokřadů pro různé účely je prováděno buď v kompletní podobě kdy je např. zavezena celá niva potoka, nebo (a to je častější) dochází k různým navážkám a rovnání povrchu na částech mokřadních luk. Například kompletní zavezení mokřadních luk v návaznosti na vodní plochu představuje pro obojživelníky téměř ve všech případech výrazně negativní zásah, který může vést až k zániku místních populací. Částečné zavezení nebo urovnání povrchu je také skoro vždy problematické, zejména pokud se provádí v době kdy obojživelníci na mokřadu jsou přítomni. A to může v některých místech být i skoro po celý rok, protože v ploše se mohou nacházet místa kde zimují.
 
                      Zavážení mokřadů je bohužel stále rozšířená činnost v české krajině. Neustále se řeší přebytky zeminy a jediné co dokáží projektanti a firmy vymyslet je uložení zeminy na mokré, nevyužívané louky, třeba i s drobnými vodními plochami. Zavážení navíc probíhá v období výskytu obojživelníků na ploše a jsou zde tak jedinci přímo fyzicky likvidováni. Proč se zemina nemůže ukládat na skládky odpadů, aby je překryla? Nebo proč by nemohly z přebytečné zeminy vznikat na některých ruderálních plochách nové kopce? Přispělo by se tím i k výškovému rozrůznění krajiny a ne k jejímu zarovnávání.  Foto Luděk Čech
 
Odvodňování pozemků je historicky daná činnost, která často má nějaké opodstatnění (lepší možnost obhospodařování, podmáčení silnice apod.). Ale ve spoustě případech ne, třeba jen proto, že je to v souvislosti s činností, která není ve veřejném zájmu. Odvodňování v dřívějších dobách bylo odlišné od odvodnění dnes nebo v nedávné minulosti. Dříve nebyla možnost provádět zásahy v krajině za pomocí těžké techniky a většina prací byla prováděna ručně. Proto odvodnění krajiny nebylo nikdy výrazné a obojživelníci pořád nacházeli spoustu biotopů, které pro ně byly vyhovující. Např. na mokřadních loukách bylo zamokření regulováno za pomocí stružek na hloubku jednoho rýče apod. Nyní máme možnost využít téměř jakoukoli těžkou techniku a proto jsou zásahy do krajiny výraznější. Často i odvodnění probíhá a probíhalo v takovém rozsahu, že původní mokřady zcela zanikly. To je třeba příklad zatrubňování, zahlubování a napřimování téměř všech vodních toků v určitých oblastech. V takto dotčených oblastech obojživelníci nemohou dlouhodobě přežívat, nemají zde téměř žádné vhodné biotopy (pokud je systém funkční).  
 
                            Odvodnění pozemku hlubokým příkopem je pro mokřadní louku téměř likvidační. Obojživelníci kvůli snížení podmáčení přicházejí o vhodné biotopy a příkop také bude zřejmě fungovat jako past ze které se budou jen obtížně dostávat. Takto provedený příkop je nebezpečný i pro člověka - pokud tudy někdo půjde v době vegetace, zarostlý příkop neuvidí a může to skončit ošklivým zraněním. Výraznější odvodňování pozemků by mělo být vždy velmi dobře odůvodněno a mělo by mít smysl a dobrou kvalitu provedení.  Foto Jaromír Maštera
 
Obecně by k zániku mokřadních ploch mělo docházet jen velmi výjimečně a jen pokud je zde výrazně přavažující veřejný zájem. Obecně je naopak žádoucí - a nejen z pohledu obojživelníků, ale i celkově z pohledu ovlivnění klimatu apod. - zachovávat v co největším rozsahu mokřadní louky a další mokřady a vhodným způsobem o ně pečovat. Pokud už musí být nějaký mokřad zlikvidován, měl by být předem vytvořen náhradní mokřad někde v blízkém okolí a následně by na tento nový mokřad měli být přesunuti jedinci přítomných ohrožených druhů v co největším počtu. Každý takový záměr je však nutno dobře promyslet a zkonzultovat s odborníky.
 

 
  Nevhodné využívání mokřadů
.
Pro obojživelníky není ohrožující jen fyzická likvidace mokřadů nebo jejich poškození zavážením a odvodňováním, ale také jejich nevhodné využívání, při kterém ale zůstává zachovaná mokřadní plocha jako taková. V zásadě jsou dvě nejvýznamnější rizikové činnosti na mokřadních plochách - výsadba dřevin a intenzivní zemědělské využívání. Nejsou však jediné, rizikové je vše, co způsobí narušení funkcí mokřadu a ten pak ztrácí význam pro obojživelníky i další organismy. Ne vždy je poškozování mokřadů vlivem nevhodného hospodaření záměrné, často tak dochází pouze z neznalosti principů fungování těchto ekosystémů.

Výsadby dřevin na mokřadech jsou bohužel hodně rozšířené. Vlastníci často řeší, co udělat s mokřadní loukou, kterou je náročné obhospodařovat kosením. Než by louku nechali ladem, často se rozhodují mezi tím, jestli louku zalesnit nebo na ní postavit rybník. Oba zásahy jsou pro obojživelníky velmi nevhodné. Co se týká zalesňování, dochází k výrazné změně biotopu původně otevřené prosluněné louky. Jde o podobný efekt jako v případě přirozeného zarůstání luk. U přirozeného zárůstu však jde o postupnou změnu, kdy část luk zůstává po dlouhodou dobu ještě funkčních. Zalesnění probíhá většinou plošně a zde se pak původní biotop změní poměrně rychle a ve velkém rozsahu. Obojživelníci pak ztrácejí jeden z  důležitých biotopů (prosluněné louky) výrazně rychleji než u přirozeného zarůstání. V poslední době se rozšířila ještě jiná forma (obdoba) zalesnění, a to výsadba rychle rostoucích dřevin. Dopad na biotop mokřadní louky je podobný jako u zalesnění jen s tím, že nejde o trvalý stav, ale dochází v pravidelných krátkých cyklech ke smýcení porostu. Výsadba rychle rostoucích dřevin i zalesňování jsou tak negativní zásahy, že není žádoucí je realizovat na mokřadních plochách. V krajině je jistě spoustu jiných míst, kde lze tyto záměry provést a nedojde k dotčení biotopů ohrožených druhů - viz např. rychle rostoucí dřeviny na polích.

.
                        Zalesněný mokřad v nivě drobného potoka - to je obrázek, který můžeme v naší krajině vidět bohužel poměrně často. V jinak intenzivně využívané krajině jsou takové mokřadní louky posledními útočišti pro obojživelníky i jiné organismy. Přeměna na les způsobí velmi rychlou degradaci suchozemských biotopů obojživelníků. Zde je problém zalesnění ještě umocněn absencí péče o vysazené dřeviny (kosení) v kontrastu s udržovaným trávníkem v popředí mimo mokřad.  Foto Tomáš Berka
 
Na mokřadních loukách často probíhá zemědělská "péče" příliš intenzivně. Jde zejména o intenzivní pastvu dobytka, která je v mnoha případech celoroční. Toto intenzivní využívání se spíše týká mírně podmáčených luk než těch výrazně mokřadních. I tyto mírně podmáčené louky však jsou významné pro obojživelníky a ke svému životu je potřebují. Intenzivní celoroční pastva velkého množství zvířat svým nadměrným vyžíracím tlakem způsobuje jednolitý charakter louky s velmi nízkým porostem, bez jakékoli mozaiky biotopů. Obojživelníci potřebují biotop louky, ale různorodý a mozaikovitý, což zaručí asi jen celoroční pastva zvířat v množství do cca 3 velkých dobytčích jednotek. Krátkodobá intenzivní pastva mokřadní louky může představovat někdy i pozitivní zásah, je však nutno jí plošně omezit na malou část louky a neprovádět jí každoročně na stejné ploše.
 
                     Intenzivní dlouhodobá pastva škodí mokřadním loukám i obojživelníkům. Naopak krátkodobá intenzivní pastva více zvířat může některým druhům obojživelníků výrazně prospět. Pro většinu druhů je však nejvhodnější extenzivní dlouhodobá (kontinuální) pastva cca do 3 velkých dobytčích jednotek.  Ilustrační foto: Alan Newport

Lehce podmáčené louky jsou někdy koseny strojně, tam kde to podmínky dovolí. Zde platí vše co již bylo uvedeno v části o zemědělství (viz výše): kosení je obvykle prováděno příliš často, celé plochy jsou koseny naráz a nejsou ponechávány části porostu bez zásahu.

 

 
  Zvětšování rozsahu zástavěných ploch
.
Negativní dopady na obojživelníky má také rychle postupující zástavba krajiny (budovy, zpevněné plochy, silnice atd.). Zvětšováním rozsahu zastavěných ploch přicházejí obojživelníci o své biotopy - ať už suchozemské nebo vodní. Často se kvůli rozšíření zástavby zabírají i vodní a mokřadní biotopy, které se odvodní a zavezou. Tato problematika již byla popsána v předchozích bodech. Je to problém, který je řešitelný asi pouze tak, že budou v krajině na sporných (přírodovědně významných) místech povolovány pouze stavby ve výrazném veřejném zájmu.
 
      Pokračující zástavba obce již začíná zabírat menší polní mokřad s výskytem vodních plošek a obojživelníků (červeně). Celá plocha mokřadu je již rozdělena do parcel a během několika dalších let dojde k jejímu úplnému zavezení a odvodnění - již je zde patrná trasa nové ulice. Je velmi pravděpodobné, že v nových rodinných domcích budou mít obyvatelé trvalé problémy se zvýšenou vlhkostí nebo případně i nestabilitou staveb. Špatně zvolené plochy pro další rozvoj obce tak odnesou ve finále nejen obojživelníci, ale i místní občané.  Snímek: www.mapy.cz
 
Druhým vážným problémem se zástavbou krajiny je její fragmentace, a to zejména liniovými stavbami - silnicemi, dálnicemi a někdy i železnicí. Čím víc je krajina protkána silniční sítí, tím horší mají obojživelníci (a nejen oni) možnosti migrací. A to nejen migrací za účelem vyhledávání nových míst k životu, tak také migrací v rámci své oblasti výskytu - migraci za zimovištˇna místa rozmnožování. Pokud dáme do souvislosti se zvětšují cím se podílem komunikací s rostoucí hustotou dopravy, pak je to pro řadu druhů na řadě míst velký problém. Řada druhů obojživelníků nedokáže silnici překonat dostatečně rychle a když nemá možnost silnici podejít, končí často zbytečně pod koly automobilů.

Tím jak se krajina sítí komunikací rozděluje na menší celky, které nejsou migračně spojeny, dochází k rozdělování populací obojživelníků. Aby dlouhodobě populace druhů fungovaly, potřebují spolu jednotlivé místní populace komunikovat - vyměňovat si jedince. Pokud výměna jedinců ustane, časem dojde téměř jistě k vyhynutí místních populací - metapopulační princip.

Převážná většina silnic a dálnic je stavbami ve veřejném zájmu, proto zřejmě nelze polemizovat o jejich potřebě. Je vždy nutné při výstavbě nebo i rekonstrukci jakékoli pozemní komunikace zajistit jejich dostatečnou průchodnost pro živočichy. Volná průchodnost musí být zajištěna zejména v místech křížení s vodními toky, a to i občasnými. Pro obojživelníky je z tohoto pohledu důležité, aby podchod nebyl temný (měl dostatečnou světlost) a hlavně, aby nebyl celý zaplněný vodou - obojživelníci potřebují alespoň úzký "chodníček" pro překonání propustku či podmostí.
 
 

 
  Nevhodné lesnické hospodaření
.
Pro řadu druhů obojživelníků představují lesy významné biotopy a proto se jich dotýká způsob lesnického hospodaření. Na většině našeho území se bohužel nacházejí v lesích jehličnaté monokultury (nejčastěji smrkové), vesměs bez bylinného podrostu (když už tak jen s netýkavkami), a s urovnaným povrchem. Takové prostředí je sice vhodné pro sběr hub, ale není vůbec příznivé pro obojživelníky. V těchto běžných hospodářských lesích s velkými plochami stejnověkých dřevin najdete obojživelníky jen velmi výjimečně a jen na místech s vyšší vlhkostí. Často to bývají místa, kde například probíhala těžba a zůstaly zde vyjeté koleje od těžké techniky, které se alespoň občas plní vodou. A nebo nezpevněné cesty, na kterých jsou také vyjeté koleje plnící se vodou.
.
                                 
Takovéto smrkové monokultury v naší krajině převažují - jedná se o téměř sterilní prostředí, téměř bez života, pro obojživelníky zde v podstatě nejsou žádné vhodné biotopy.  Foto Čmelák, společnost přátel přírody
 
Bohužel v našich lesích se v současné době čím dál tím víc lesních cest zpevňuje a vyjeté koleje v porostech po těžbách se často zarovnávají - a často ve zcela nevhodnou dobu. V tomto ohledu je smutné, že zarovnávání rýh a kolejí v lesích často požadují i některé tzv. "ekologické organizace". Tito lidé by si měli uvědomit, že právě takto vznikají biotopy, které v lesích jsou pro řadu ohrožených druhů velmi významné - často jde o jediná místa, na nichž se mohou vůbec vyskytovat.
 
                             
Po těžbě a vytahování dřeva těžkou technikou často zůstávají v lesním porostu koleje, které se plní vodou. To jsou obvykle velmi významná místa pro obojživelníky a nemělo by tak docházet k jejich sanacím.  Foto Jaromír Maštera
 
Dalším častým problémem pro obojživelníky v lesích je pročišťování a obnova struh u lesních cest. Zanesené strouhy se stojatou nebo lehce průtočnou vodou bývají významnými místy pro rozmnožování obojživelníků, např. čolka horského. Pokud se pročištění provádí v období rozmnožování (častý příklad), může tím dojít k výrazně negativnímu zásahu do populací obojživelníků. Naopak pokud se pročišťují strouhy mimo období rozmnožování, nemusí tento zásah představovat výraznější problém - snad jen krátkodobou ztrátu biotopů k rozmnožování.
Je zřejmé, že lesní cesty je nutné nějakým způsobem upravovat a zpevňovat. Pokud k tomu má dojít a původní cesta bývá zvodnělá, je vždy nutné zásah provést mimo období rozmnožování obojživelníků (září-březen) a je potřebné vytvořit někde v blízkosti cesty náhradní místa pro rozmnožování - malé tůně. Tam kde to podmínky lokality umožní je velmi vhodným opatřením vytvoření tůní (prohlubní) přímo ve strouze u cesty. 
 
                    Zarůstající zvodnělé strouhy u lesních cest, se stojatou nebo jen mírně tekoucí vodou, bývají často významné pro rozmnožování obojživelníků. Jejich nutné pročišťování je vhodné směřovat do období září až březen, kdy se zde žádní jedinci nevyskytují.  Foto Jaromír Maštera
 
Obecně pro obojživelníky jsou výrazně vhodnější lesy smíšené a listnaté, s dostatečným a různorodým bylinným podrostem, nepravidelným povrchem a s výskytem drobných vodních ploch a přírodě blízkých potoků. Nelze ale jednoduše říct, že každý jehličnatý les je pro obojživelníky špatný - může být totiž vhodný, pokud bude splňovat alespoň některé z uvedených požadavků (např. budou zde vodní plošky, nepravidelný povrch a bylinný podrost). Proto není určitě nutné prosazovat změnu všech smrkových monokultur na smíšené lesy. Bylo by však vhodné, aby takovýchto monokulturních lesů bylo v krajině méně než je dnes.
Žádoucí by v našich lesích byl spíše maloplošnější, více mozaikovitý způsob hospodaření - menší plochy stejnověkých dřevin. Plošné zarovnávání povrchu s vyfrézováním veškerých pařezů by mělo být výrazně plošně omezeno, může tím totiž docházet ke zbytečné likvidaci (nejen) obojživelníků. Určitě by také neměly v lesích probíhat nadměrné zásahy směřující k jejich odvodnění. Často totiž nadměrné odvodnění ve výsledku způsobí nadměrné sucho v lesním porostu, což nepůsobí dobře ani na vlastní porost. Na mnoha místech není velkoplošné odvodnění vůbec odůvodněné a mělo by být prováděno jen tam, kde opravdu představuje problém pro lesní porost. Často ale žádný takový problém neexistuje, jen je potřeba se smířit s tím, že na místo smrku zde bude růst olše nebo osika.

Informace o vodních biotopech v lesích a o jejich vhodném obhospodařování naleznete také zde:

            

 

 
  Špatně prováděné rekultivace
.
Nevhodně nebo zcela špatně prováděné rekultivace těžebních a vojenských prostorů jsou pro obojživelníky výrazně ohrožující až zcela likvidační. Bohužel rekultivace tímto způsobem v naší krajině převažují.
.
Těžební a vojenské prostory často přinášejí do krajiny nové biotopy, které obojživelníci s oblibou využívají. Je to zejména proto, že v běžné krajině není moc velká nabídka vhodných biotopů, není prováděna vhodná péče o biotopy, nejsou zde častá narušení (disturbance) a je v ní jen málo drobných a malých vodních ploch. A to právě např. težební prostory nabízejí - je zde častá disturbance a s ní spojené obnažované plochy, jsou zde vodní plošky a je zde dostatečná nabídka různých biotopů pro rozmnožování, výskyt mimo období rozmnožování i zimování. Klíčem k významu těžebních a vojenských prostorů pro obojživelníky je často právě to, že zde neustále probíhá nějaká činnost. Když činnost probíhá, dochází sice k částečné likvidaci jedinců, zároveň zde ale jsou některé vhodné biotopy kde se druhy rozmnožují. Pokud činnost ustane, je po několik let biotop sice optimální, pak se ale výrazně změní, volné plochy zarostou a druhy mizí.
 
                             
Při těžbě se často postupuje tak, že se vytěžený prostor zpětně zaváží hlušinou z další těžby. To je na jednu stranu pro obojživelníky špatné, protože dochází k likvidaci některých jejich biotopů, na druhou stranu ale díky postupující těžbě vznikají pro ně vhodné biotopy na jiných místech. Je určitě vhodné postup a rozsah zavážení dohodnout, aby byly minimalizovány ztráty.  Foto Jaromír Maštera
 
Nelze obecně říct, že každá rekultivace každého území je vždycky špatná. Pokud se rekultivace provede vhodným způsobem, může být pro obojživelníky i nadále těžební nebo vojenský prostor vhodný. V zásadě jsou 3 základní možnosti co udělat s bývalým těžebním či vojenským prostorem: 1) zcela ho přeměnit na původní nebo "kulturní" biotop, 2) nechat stávající prostor zcela bez jakýchkoli zásahů, 3) zčásti ho přeměnit v kulturní biotop a část nechat ve stávajícím stavu. Pokud tyto možnosti vezmeme v obecné rovině, pak pro populace obojživelníků z dlouhodobého pohledu mohou být všechny likvidační (je zřejmé že první možnost je zcela fatální). K těmto základním bodům je totiž nutné přidat ještě další rozměr - co se bude v prostoru po rekultivaci dále dít. Z pohledu obojživelníků je zásadní nenechat prostor zcela bez péče, ale průběžně zde provádět zásahy. Ať už by se tedy rekultivace provedla tak, že celá plocha nebo část plochy bude ponechána ve stávajícím stavu, je nutné zajistit následnou péči o lokalitu. A ta rozhodně nemusí být každoroční, ale třeba jen v 5-10 letých intervalech.

Jako obecně nevhodné pro obojživelníky se jeví kompletní umělé zatápění původních těžebních prostor. Většina druhů obojživelníků preferuje k rozmnožování spíše menší vodní plochy a zatápěním zároveň přicházejí i o suchozemské stanoviště. Dále je velmi nevhodné jakékoli zavážení prostorů, zejména takových, kde byl větší výskyt vodních ploch a zavážení se proveden přednostně tak, aby se plocha vysušila. Pokud je to aspoň trochu možné, neměla by nikdy rrekultivace žádného těžebního nebo vojenského prostoru proběhnout tak, že se více jak 2/3 původního prostoru převede na kulturní biotopy (zavezení, zalesnění, zatopení aj.).

Poněkud speciálním příkladem rekultivací jsou výsypky hlušiny po těžbě uhlí. Tyto biotopy nevznikají zahlubováním do terénu jako při těžbě, ale naopak navyšováním terénu. Díky tomu, že podstatnou část hlušiny často tvoří málo propustné půdy a díky tomu že zemina je navážena do podoby protáhlých hromad, vzniká na výsypkách nepravidelný terén s různými terénními prohlubněmi, které se plní srážkovou vodou. Již v průběhu navážení jsou výsypky osídlovány obojživelníky řady druhů. Význam výsypek je opět dán přítomností různých menších vodních ploch, narušení, obnažených ploch a dostatečnou nabídkou suchozemských stanovišť. Po skončení navážení bývají výsypky často kompletně upraveny a zalesněny. Je vždy nutné najít určitý kompromis, aby alespoň část plochy výsypky (min. 1/3) byla zachována v podobě původního navezení, s nerovnostmi a tůněmi. A zároveň stejně jako u jiných takových prostor, je nutné zajistit následnou péči o lokalitu.
 
                               
Pokud se opuštěné těžební prostory, vojenské prostory nebo výsypky ponechají bez jakékoli následné péče, časem se změní v les. Kvůli tomu řada druhů vázaných na otevřenější stanoviště vymizí. Například u obojživelníků jde o převážnou většinu druhů. Aby k tomu nedošlo, je v území podobném jako tom na snímku bezodkladně nutné zahájit vhodnou péči.  Foto Markéta Hendrychová
 
Rekultivace v krajině se nemusejí týkat jen zmíněných prostorů. Principy však mohou být všude stejné - pokud je prostor nějakým způsobem významný pro obojživelníky a jiné organismy, je potřebné alespoň část tohoto prostoru zachovat = rekultivaci provést ohleduplným způsobem.
 
           Dobrým kompromisem při rekultivaci výsypky může být ponechání části ploch s původní navezenou zeminou s tůněmi a s nově zbudovanými tůněmi a vhodně upravenými suchozemskými biotopy v dalších rekultivovaných plochách.  Zdroj: www.mapy.cz

 


 
  Pasti v krajině
.
Na obojživelníky číhá v krajině spousta různých pastí, a to v drtivé většině takových, které vznikly lidskou činností. Jsou to jak pasti trvalé, tak i pasti dočasné. Pastmi označujeme objekty a zařízení, do nichž obojživelníci spadnou a již je nemůžou vlastními silami opustit. K trvalým pastem patří zejména různé jímky, nádrže a kanalizační vpusti, ale často také nevhodně provedená zahradní jezírka s kolmými břehy. Problematické jsou často objekty v souvislosti s pozemními komunikacemi.
.
Jako past mohou sloužit i upravená koryta vodních toků, a to ať už jsou opevněná nebo zemní. Poměrně časté jsou totiž úpravy, kde od vlastní vody jsou po obou stranách kolmé břehy nebo rovnou zdi. Obojživelníci kteří do potoka spadnou, nemají šanci hned vylézt zpět, ale jsou nuceni se vysilovat dlouhým putováním a snahou vylézt na různých místech. V řadě případů mohou být tyto pasti i fatální pro většinu drobných živočichů. Někdy se podobného negativního vlivu může docílit i pročišťováním odtokových stružek a struh na loukách. Pokud jsou stružky obdélníkového profilu a nejsou zaplněny vodou až po vrch, fungují jako pasti. Aby se tomu předešlo, je nutné budovat stružky lichoběžníkového profilu s šikmými břehy.
 
                     Betonové nádrže (koupaliště, požární nádrže) jsou často pastmi pro obojživelníky, a to kvůli tomu, že mají všechny stěny kolmé. Často jediným místem, kterým mohou někteří obojživelníci nádrž opustit jsou schůdky. Ale řada z nich ani po schůdcích nevyšplhá a někteří se ke schůdkům nedostanou a padnou vyčerpáním plácáním se podél stěn. Žádné nádrže, které neumožňují snadný výlez by v krajině neměly být, už jen z důvodu bezpečnosti lidí.  Foto Jaromír Maštera
 
Obecně jsou takovéto objekty výrazně nebezpečnější pro žáby než pro ocasaté obojživelníky - ti za určitých okolností dokáží šplhat i po kolmé stěně. Z žab jedině rosnička dokáže vylézt z téměř každé pasti do které spadne, a to díky přísavkám na prstech.
 
Při různých lidských aktivitách vznikají v krajině ale i pasti dočasné, a to poměrně v hojné míře. Zejména je to v souvislosti se stavbami. V podstatě jakýkoli výkop nebo díra do země s kolmými stěnami a hloubkou více než 10 cm je past na drobné živočichy, pro obojživelníky zejména. Nebezpečnou pastí vedoucí k úhynu jedinců může být třeba i koryto potoka upravené do obdélníkového profilu s kolmými stěnami a celým dnem zaplněným vodou.
 
                      
Typické ukázky pastí na drobné živočichy můžeme najít u silnic. Takto provedený propustek s kolmými stěnami, se vstupem do zatrubnění a bez návaznosti na dostatečně kapacitní rouru pod silnicí. Pokud do této vpusti spadne nějaký obojživelník s omezenými šplhacími schopnostmi (kuňky, ropuchy, blatnice aj.), čeká ho téměř jistá smrt - vyčerpáním nebo predací většími zvířaty. A přitom stačí málo, alespoň jednu stěnu vpusti udělat šikmou!  Foto: ŘSD ČR
 
Za pasti musíme považovat i odchytové nádoby při záchranných transferech obojživelníků. Pokud jsou transfery prováděny vhodně a nádoby jsou často vybírány (min. 2x denně), pak ale jde o prospěšné opatření. Pokud jsou vybírány méně často, mohou působit jako pasti a může docházet k úhynům jedinců. K často zbytečným úhynům obojživelníků a také plazů dochází také při výzkumech bezobratlých živočichů za pomoci padacích pastí. Často jsou tyto pasti v podobě nijak neupraveného kelímku zapuštěného v zemi, s fixační kapalinou a s překrytím kamenem či kůrou. Obojživelníci nemohou past opustit a ve fixační kapalině rychle uhynou. I způsob uložení je velmi rizikový, protože kámen či kůra působí dojmem úkrytu, který obojživelníci během dne vyhledávají. Je nutné odchytové pasti při takových výzkumech upravit, aby obojživelníci měli možnost past opustit nebo alespoň aby bylo sníženo riziko jejich vstupu do pasti (např. použití větší nádobky a instalací mřížky o vhodné světlosti). V lokalitách, kde lze předvídat zvýšený výskyt obojživelníků a plazů by mělo být dobře zváženo, zda je potřebné provádět výzkum bezobratlých živočichů právě touto metodou nebo zda ho vůbec provádět.

Stačí poměrně málo k tomu, aby množství nebezpečených pastí v krajině bylo sníženo nebo i zcela eliminováno. Stačí aby vždy jedna stěna každého objektu byla šikmá, ve sklonu 1:1 a pozvolnějším. Pokud to z nějakého důvodu nebude možné takto provést, pak je nutné zajistit možnost opuštění objektu spadlým zvířetem - například pomocí roury ústící na povrch. Pravidlo o "průchodnosti" všech zemních objektů, zařízení a nádrží by mělo být respektováno při přípravě a realizaci všech nových projektů. V lokalitách významných z pohledu obojživelníků by měly být podnikány snahy i o úpravy stávajících nebezpečných objektů. 

 

 
  Znečištění a eutrofizace
.
V naší dnešní krajině již většinou není znečištění tak velkým problémem jako v nedávné minulosti. Zejména kvalita vody ve většině vodních toků se jistě zlepšila. Výrazným problémem současnosti ale začíná být eutrofizace (= nadměrné množství živin), kterou též můžeme označit za formu znečištění prostředí. Přirozená eutrofizace není většinou tak negatzivní jako ta umělě vyolaná lidskou činností (a ta bohužel v krajině převažuje).

Pro obojživelníky je znečištění problematické až ohrožující. Co se týká suchozemských biotopů, pak určitou míru znečištění vesměs tolerují, v případě znečištění vody jde ale vždy o výrazné ohrožení, a to jak vývojových stádií tak i dospělců. Vývojová stádia všech našich druhů obojživelníků se vyskytují ve vodě a dobrou kvalitu vody potřebují.

Eutrofizace nepředstavuje pro obojživelníky přímé ohrožení. O to horší je ale ohrožení nepřímé, které může v mnoha případech způsobit zánik jejich populací. Zvýšené množství živin v půdě a ve vodě totiž zásadně mění vodní i suchozemské biotopy - obecně se dá říct, že vše výrazně rychle zarůstá agresivními druhy bylin a travin. Tůň s vodou bohatou na živiny velmi rychle zarůstá vegetací a řasami a většinou do 5 let zcela zanikne - obojživelníci ztrácejí místo k rozmnožování. Obdobná tůň s vodou chudší na živiny přitom může dobře fungovat i 10-15 let. Se zárůstem vody vegetací (hlavně řasami) souvisí velké změny v kyslíkových a světelných poměrech , které často nejsou slučitelné s výskytem larev obojživelníků.

                   Eutrofizace vody je velký problém, zejména pak v územích ležících pod obcemi. Zde je příklad tůně, která hned krátce po vybudování přestala fungovat pro obojživelníky z důvodu kompletního zatažení vláknitými řasami. Tůň je totiž napájena živinami bohatou vodou z potoka, který odtéká z obce. Již v květnu je patrný rozvoj řas, v létě je tůň zcela zarostlá a dochází k výrazným změnám v kvalitě biotopu, které mj. znemožňují vývin larev obojživelníků. Takováto tůň má smysl snad pouze jako dočišťovací "zařízení" pro odstranění nadbytečného dusíku a fosforu z vody.  Foto Aneta Mašterová
 
Suchozemské biotopy vlivem eutrofizace výrazně degradují, a to zejména méně obhospodařované nebo neobhospodařované pozemky. Mokřadní louky rychle a nahusto zarůstají třtinou, chrasticí, orobincem či kopřivou, v brzké době se pak přidají i dřeviny. Méně živinami bohaté neudržované mokřady mají z tohoto pohledu výrazně větší "trvanlivost" a než celé nahusto zarostou bylinami a travinami, trvé to klidně několik desítek let. U eutrofizovaných mokřadů může být jejich úplná degradace proběhnout do 5-10 let.

Otázka znečištění a eutrofizace je velkým problémem, který se přímo dotýká i lidí. Pokud se vhodnými opatřeními podaří eutrofizaci v dohledné zastavit a znečištění nadále snižovat, dojde i ke zlepšení kvality bitopů obojživelníků. 

 


 
  Zvyšující se hustota pozemní dopravy
.
V posledních cca dvou desítkách let u nás dochází k prudkému nárůstu výstavby nových silnic a dálnic, a samozřejmě také roste výstavba domů, průmyslových a obchodních areálů. Problematika zástavby krajiny je již řešena v odstavci výše. Zde se budeme věnovat pouze problematice pozemní dopravy a jejímu dopadu na obojživelníky.
.
Pro obojživelníky, podobně jako pro další živočichy představuje řada dopravních komunikací významné migrační bariéry. Pokud není v tělesech komunikací přítomen dostatek vhodných "průchodů" (propustky, podchody apod.), pak dochází k tomu, že při snaze překonat bariéru se dostane zvíře na silnici pod kola vozidel. Výrazně nebezpečnější jsou z tohoto pohledu silnice a dálnice, než železnice. I když nelze negativní dopad určitě vyloučit - vždy záleží jak hustá doprava na určité komunikaci je a také na její šířce a charakteru. To rozhoduje o tom, zda obojživelníci mají šanci komunikaci překonat, nebo zda dochází k jejich usmrcování. Pokud tedy železnice je hodně frekventovaná a jde o významnou vícekolejnou trať, může i zde docházet k usmrcování obojživelníků.
 
                                                 
Silnice často představují pro obojživelníky nepřekonatelné bariéry. Propustky pod nimi v místě křížení s potoky jsou často v této podobě. Pro obojživelníky jsou trubní propustky průchozí jen v omezené míře - sami aktivně do takto malých prostor nevlezou a když už jsou tam nějak navedeni, jsou schopní migrace zřejmě jen po proudu potoka. Často bývá situace ještě horší, a to když je voda v propustku od okraje k okraji sa není zde vůbec ani náznak souše. Obojživelníci vesměs potřebují k bezproblémovému překonání silnice propustek s výrazně větší světlostí a s dostatkem suchých břehů.  Foto Jaromír Maštera
 
V případě frekventovaných železnic ale zřejmě nikdo nikdy žádného přejetého obojživelníka neuvidí, protože se tam nikdo nebude procházet a z vlaku v kolejišti vesměs není možné nic vidět. Na velmi frekventovaných silnicích a dálnicích si také nejspíše nevšimneme žádných obojživelníků, třeba jen proto, že po přejetí jejich zbytky rychle zmizí. Nápadné jsou pak pouze početné migrace v jarním období, ty jsou pak zachytitelné i na frekventovanějších komunikacích. Jenže obojživelníci nevykonávají jen jarní tahy na místa rozmnožování. Migrují v podstatě od jara do podzimu a jednotlivé přejeté jedince nebo skupinky jedinců tak vesměs nejsou nikde vidět. Obecně nejnápadnější jsou migrace resp. likvidace jedinců na silnicích II.-III. třídy (je zde velký pohyb aut a zbytky přejetých jedinců zde delší dobu zůstávají).
.
Nejen z pohledu obojživelníků, ale i kvůli dalším živočichům je nutné zajistit dostatečnou průchodnost pozemních komunikací. U nových staveb jsou propustky, podchody a nadchody snad již pravidlem, u starších staveb je potřebné provádět jejich úpravy při rekontrukčních pracech. Pro obojživelníky jsou vždy významnější podchody než nadchody, nejvíce funkční pak jsou priopustky či podchody, kde je trvalé vlhko a třeba zde i protéká vodní tok. Ten však nesmí vyplňovat za běžného průtoku celý profil propustku, to je pak pro obojživelníky nepřekonatelné.
 
                                Na silnicích nejsou přejížděné jen ropuchy obecné (pořád ještě relativně běžný druh), ale i vzácnější a ohroženější druhy - zde na snímku blatnice skvrnitá.  Foto Jana Kristianová
 
Tam kde není možné z různých důvodů provést rekonstrukci stávající komunikace tak, aby byla průchodná, je potřebné zhotovit trvalé zábrany s navedením putujících obojživelníků do vhodných propustků. Vždy je výrazně vhodnější osadit trvalé zábrany oboustranně. Je to proto, aby nedocházelo k tomu, že jedinci kteří se spářili a opouštějí rybník původním směrem, nepřešli silnici a nenarazili na zábrany z druhé strany - tím vzniká past, která vede téměř jistě vždy k úhynu jedinců. V této souvislosti je však nutné poznamenat, že většina dospělců obojživelníků, kteří na jaře hromadně migrují k vodní ploše, se po spáření nevrací tam odkud přišli. Přišli totiž z místa, kde zimovali a tam se vracejí až někdy později v průbehu roku. Z místa rozmnožování se drtivá většina dospělců přesouvá na vhodné biotopy v okolí, kde žijí většinu roku - často je rozptyl soustředěný na určitá nejvhodnější místa, kterými nebývá místo, kde obojživelníci zimovali. Jinak je potřeba hodnotit migrace mladých metamorfovaných jedinců, kteří z rybníka či tůně migrují často všemi směry a je zde tak velká pravděpodobnost, že půjdou proti trvalé zábraně. Mladí metamorfovaní jedinci řady druhů se také objevují v krajině až v létě a mají tak větší tendenci se přesunovat rychleji na místo zimování.

Namísto trvalých zábran se poměrně často používají zábrany dočasné. Je potřebné je vždy považovat pouze za dočasné náhradní opatření, vždy musí být preferované trvalé řešení migračního problému. Dočasné zábrany jsou vždy časově a materiálově náročné a jsou také náročné na kvalitu provedení - pokud není zajištěno kvalitní provedení a kvalitní obsluha zábran, obojživelníkům můžeme prokázat medvědí službu.

Neprůchodné pozemní komunikace mohou pro obojživelníky v naší krajině představovat výrazné problémy. A to zejména v přerušení migrací a rozdělení populací. Tím jak se krajina sítí komunikací rozděluje na menší celky, které nejsou migračně spojeny, dochází k rozdělování populací obojživelníků. Aby dlouhodobě populace druhů fungovaly, potřebují spolu jednotlivé místní populace komunikovat - vyměňovat si jedince. Pokud výměna jedinců ustane, časem dojde téměř jistě k vyhynutí místních populací (metapopulační princip).

Další podrobnosti o migracích obojživelníků se můžete dočíst v následujícím dokumentu. Připojena je i hlášenka, do níž může každý zapsat své pozorování migračního problému obojživelníků. Vyplněné hlášenky prosím zasílejte na Agenturu ochrany přírody nebo autorovi těchto webových stránek (kontakt zde):

 
Případně můžete též použít i interaktivní formulář na webu Českého svazu ochránců přírody:
.
.
 
                                Kdyby všechny propustky a mostky v místech křížení silnic a potoků vypadaly takto, zřejmě by vůbec v krajině nebyl problém s přerušením migračních možností obojživelníků. Bohužel realita je úplně jiná - většina propustků je zcela jiných. Obojživelníci nedokáží projít malými a tmavými trubními propustky, ani propustky, kde voda sahá od okraje k okraji bez suchých břehů či náplavů.  Ilustrační foto: Daniel Buchtela
 
Provoz pozemních komunikací s sebou ale přináší ještě další rizika pro obojživelníky, a tím je zimní solení. Je to doposud celkem opomíjená problematika, která však může mít na obojživelníky velmi negativní dopad. Zejména pak tam, kde dochází k soustředěnému většímu odtoku zasolené vody do potoků a dále do rybníků, tůní a jiných nádrží. Je známo, že obojživelníci nedokáží dlouhodobě přežívat ve slané vodě, maximálně tak ve vodě brakické. V podstatě všechny druhy obojživelníků vyžadují ke svému rozmnožování sladké vnitrozemské vody. Zatím můžeme jen odhadovat, co zvýšené množství soli přitékající každou zimu a na jaře třeba do menšího rybníka provede s obojživelníky. Pravděpodobně nedojde k okamžitému přímému poškození dopělých jedinců, ale dojde nejspíše k narušení až znemožnění rozmnožování - vývoje larev. Pokud situace bude probíhat opakovaně, může dojít  až k vyhynutí místní populace. Není také vyloučeno, že nadměrně slaná voda může mít nějaké dopady na zdraví a kondici dospělých jedinců obojživelníků.

 


 
  Špatně prováděné záchranné transfery
.
V České republice jsou bohužel stále velmi špatně prováděné záchranné transfery živočichů v případě likvidace původní lokality (likvidace lokality je přípustná vždy jen při výrazně převažujícím veřejném zájmu stavby!). Obojživelníků se podobné transfery týkají asi nejvíce. Ve většině případů je transfer jedinců prováděn tak, že obojživelníci jsou vychytáni na původním místě a přesunuti na nejbližší jiné místo, a to bez rozmyslu, bez zhodnocení nároků jednotlivých druhů. Dochází tak třeba k tomu, že populace ropuchy zelené je přesunuta do zarostlého mokřadu s tůněmi - tento druh zde však nemůže dlouhodobě přežít, protože potřebuje nezarostlé plochy s tůněmi v raných fázích sukcese. Záchranný transfer populace se pak tím pádem nekoná, pouze se přesunou dospělci na místo kde dožijí bez dalšího rozmnožení. Velký problém je také to, že sice dochází k přesunům jedinců na vhodné lokality, ale na nich již žijí početné populace obojživelníků. Nově příchozí zde nemohou přežít již jen kvůli tomu, že zde není dostatek potravy a prostoru. Někdy se také stává to, že nově přesunutí obojživelníci vytlačí ty původní a způsobí zánik jejich populace - např. přesun skokana skřehotavého na lokalitu rosničky.
.
Všem záchranným transferům z důvodu nutného zániku původního místa výskytu musí předcházet anylýza nároků přítomných druhů obojživelníků. Následně musí být nalezeny nejbližší lokality, na něž by bylo možné obojživelníky dle jejich nároků přesunout. Na těchto lokalitách je nutné též provést průzkumy a zhodnotit, zda zde mohou přesunutí obojživelníci dlouhodobě přežít, a zda se zde budou moct rozmnožovat. Na základě těchto rozborů je nutné rozhodnout, zda není potřebné nějak předem upravit tyto lokality nebo dokonce nevybudovat někde v blízkosti lokality zcela nové. V naší krajině je velmi pravděpodobné, že vždy bude nutné buď upravit některé nevyhovující stávající lokality nebo vybudovat nové. Toto je ale vždy nutné provést minimálně rok před vlastním záchranným transferem a je s tím nutno počítat! Teprve až bude připravená lokalita s vhodnými parametry vodních i suchozemských biotopů, pak je možno sem příslušné jedince přenést.
 
                                                     
K záchranným transferům patří i dočasné bariéry, které obojživelníky bezpečně převádějí prostorem staveniště. Obojživelníci velmi často migrují podél drobných vodních toků a vhodně umístněné zábrany je navedou žádoucím směrem mimo nebezpečné plochy.  Foto Naturaservis 
 
Také by bylo vhodné před záchrannými transfery do míst, kde již nějací obojživelníci žijí, zhodnotit zdravotní stav obou populací. Při záchranných transferech totiž více než jinde hrozí i přenosy různých nemocí a parazitů, které pak ve výsledku mohou způsobit zánik obou populací. Pokud se zjistí, že jedinci některé z populací obojživelníků nejsou v ideální kondici, není možné obojživelníky přenášet do tohoto místa je vždy nutné preferovat přesun na zcela nově vybudovanou lokalitu.
.
K záchranným transferům dále patří přenosy obojživelníků přes silnice v době jejich hromadného jarního tahu. Většinou je to v souvislosti s dočasnými zábranami a padacími pastmi. Z těch jsou pak odchycení obojživelníci přenášeni k místu rozmnožování. Pokud jsou tyto transfery prováděny dobře, pak jsou jistě pozitivní a pro obojživelníky nepředstavují žádné ohrožení - naopak můžeme jim tím výrazně pomoci. Pokud však není něco v pořádku - ať už uložení padacích pastí, nebo třeba méně časté vybírání odchycených jedinců z padacích pastí - obojživelníkům tyto transfery spíše škodí. Je vždy nutné při těchto transferech dbát zejména na to, aby obojživelníci byli přenášeni vždy minimálně 2x denně a aby byly odchytové nádoby správně uloženy a udržovány v rámci možností v co největší čistotě. Se všemi záchrannými transfery je totiž spojeno i další riziko, a to přenos různých chorob a parazitů - viz dále.
 
                                       Odchytové nádoby (typicky kbelíky) je nutné nejméně 2x denně vybírat a je také nutné volit jejich správný počet a vzdálenost podle množství táhnoucích zvířat. Obojživelníci by měli v pastech trávit co nejkratší dobu a neměly by se jich tam nikdy tísnit vyšší desítky kusů. Tím se omezí riziko úhynu jedinců vlivem vyčerpání a "umačkání" a také přenos různých parazitů či nemocí.  Ilustrační foto: Slavomír Kubeš
 
 

 
  Nemoci a paraziti
.
Pro obojživelníky představují různé nemoci a paraziti velké ohrožení. V současnosti je největším celosvětovým problémem plísňové onemocnění zvané chytridiomykóza. Tato nákaza je tak nebezpečná, že už dokonce způsobila úplné vyhynutí desítek druhů obojživelníků. Původce této nemoci - houba Batrachochytrium dendrobatidis již byla zjištěna i v ČR, zatím se však zdá, že vlastní nemoc se v našich podmínkách neprojevuje. Pravděpodobně za to může chladné zimní počasí, které spory této houby zabíjí - uvádí se, že spory nepřežijí teplotu pod +5 ºC. I přesto není vyloučeno, že v budoucnu se situace může změnit, nebo přibudou nové vědecké poznatky s jinými závěry - blíže viz web o chytridiomykóze.
.
Chytridiomykóza však není jedinou nemocí, která ohrožuje obojživelníky. Je jich celá řada, podobně jako u člověka. Stejně tak je známa řada druhů parazitů, kteří obojživelníkům škodí. Mezi nejrizikovější činnosti, při kterých se mohou obojživelcíi vzájemně nakazit patří určitě záchranné transfery většího množství jedinců. A dále pak také různé výzkumné a monitorovací aktivity, při nichž dochází k odchytu a následnému kontaktu zvířat.
 
                              
Elektronový mikrosnímek kůže obojživelníka s vyčnívajícími výtrusnicemi houby Batrachochytrium dendrobatidis. Chytridiomykóza je velmi závažné onemocnění a nesmí se brát na lehkou váhu. Jak už to tak v podobných věcech bývá, stojí za jejím výrazným rozšířením člověk.  Ilustrační foto: Lee Bereger
 
Je nutné mít tato rizika na paměti a vždy postupovat tak, aby odchytové nádoby i další pomůcky byly vždy udržovány v co největší čistotě a také aby tento materiál byl desinfikován, nebo alespoň dostatečně vysušován před použitím na jiné lokalitě, nebo při opakovaném použití. Měli bychom se vyvarovávat přesunů jedinců obojživelníků mezi různými lokalitami. Pokud už takové přesuny jsou nezbytně nutné (viz záchranné transfery), pak je vždy nutné předem zhodnotit alespoň orientačně zdravotní stav a vitalitu obou populací a podle toho rozhodnout kam zvířata přemístit.

 

|  nahoru na stránku  |


Obojživelníci České republiky

obojživelníci     ochrana obojživelníků     amphibia     amphibien     management     žáby     obojživelníků     obojživelníky     čolci     mlok     ropucha     kuňka     čolek     rosnička     skokan     blatnice     tůně     tůň     mokřad     amphibians   obojživelníci     ochrana obojživelníků     amphibia     amphibien     management     žáby     obojživelníků     obojživelníky     čolci     mlok     ropucha     kuňka     čolek     rosnička     skokan     blatnice     tůně     tůň     mokřad     amphibians   obojživelníci     ochrana obojživelníků     amphibia     amphibien     management     žáby     obojživelníků     obojživelníky     čolci     mlok     ropucha     kuňka     čolek     rosnička     skokan     blatnice     tůně     tůň     mokřad     amphibians