Vodní biotopy


Všichni naši obojživelníci potřebují vodní biotopy kvůli rozmnožování - vývoj všech našich druhů probíhá ve vodě. Převážná většina druhů však stráví ve vodě jen krátký okamžik v roce, který trvá někdy i jen několik dní nebo týdnů. Je u nás jen několik málo druhů, které se zdržují ve vodě větší část roku nebo i úplně celoročně.

Obojživelníci však nevyžadují vodu jen pro rozmnožování = vývoj larev. Dospělci a nedospělí jedinci potřebují různé vodní biotopy i v průběhu roku, ať už jako místa, kde se zdržují (nejen) v suchých a teplých obdobích, tak jako místa kde loví potravu a kde mohou přezimovat. Vodní biotopy, ve kterých se obojživelníci zdržují mimo dobu páření a kladení vajíček, mohou být vzhledově zcela odlišné od rozmnožovacích biotopů. Nemusejí mít parametry vhodné pro rozmnožování daného druhu, často to vůbec není žádoucí. V období mimo rozmnožování obojživelníci často přímo vyhledávají zastíněné a zazemněné vodní plochy. Některé naše druhy zimují ve vodě a ty pak na podzim vyhledávají takové vodní plochy nebo tekoucí vody, které jim zajistí vhodné podmínky pro přezimování. Vodní plochy vhodné pro úspěšné přezimování mívají obvykle hlubší části a nesmí být příliš zazemněny. Zároveň vodní biotop vhodný pro přezimování opět nemusí být vhodný pro rozmnožování - příkladem mohou být skokani hnědí, kteří převážně zimují ve vodních tocích a k rozmnožování potřebují spíše  stojaté vody s dostatkem mělčin (jsou to dva naprosto odlišné vodní biotopy).

 


V následujícím přehledu jsou popsány hlavní typy vodních biotopů obojživelníků v ČR:

K jednotlivým biotopům nyní podrobněji:

 

I.  Rybníky

Rybníky je vodní biotopy poměrně typické pro krajinu v České republice, v jiných zemích jsou méně časté až zcela neznámé. Rybníky mohou mít rozmanité podoby a zdaleka ne všechny jsou vhodné pro obojživelníky.

Rybníky mají různou velikost, různou průtočnost, různou průměrnou i maximální hloubku, různou polohu v krajině, různé zastínění apod. Všechny tyto ale i další parametry udávají to, jakou úživnost daný rybník, a také to jestli může být vhodný pro rozmnožování obojživelníků. Kromě uvedených fyzických parametrů je však rozhodující (často zcela zásadní) využívání rybníka pro chov ryb. Rybník, kde je trvale chována vysoká (početná) rybí obsádka kaprovitých ryb, nebude pravděpodobně vhodný pro rozmnožování obojživelníků. Stejně tak rybník kde budou chovány ryby přímo ohrožující obojživelníky a jejich vývojová stádia (okoun, štika apod.). Vyšší obsádka býložravých ryb může poškodit porosty vodní vegetace, kterou obojživelníci potřebují pro rozmnožování. Hospodaření v rybnících však není zcela jednoduchá věc a řadu věcí nelze obecně stanovit.

                               Například takto může vypadat rybník vhodný pro rozmnožování řady druhů obojživelníků - rozsáhlé mělčiny s porosty měkké litorální vegetace, nízká rybí obsádka, vysoká průhlednost vody i nabídka potravy.   Foto Jaromír Maštera

Aby byl rybník dlouhodobě vhodný pro rozmnožování obojživelníků, měl by splňovat některé základní předpoklady. Zejména je to dostatečný rozsah litorálních porostů, nejlépe i s přítomností vzplývavé a plovoucí vodní vegetace. S tím souvisí co největší rozsah mělčin do hloubky vody max. 40 cm. Dále je v rybníce potřebná co největší nabídka potravy v podobě různých drobných bezobratlých živočichů. Aby rostliny ve vodě prosperovaly, musí zde být dostatečná průhlednost vody - obecně by měla být větší než 80 cm. Aby byla v rybníce velká nabídka potravy pro obojživelníky a jejich larvy, nesmí zde být příliš vysoká rybí obsádka, která všechnu přirozenou potravu vyžere. Obecně je za vhodnou ve vztahu k obojživelníkům považována rybí obsádka kaprovitých ryb do 400 kg/ha. Obsádky o vyšší početnosti obvykle působí na obojživelníky negativně.

                                 Typický pohled na rybník v naší krajině - žádná vodní vegetace a neprůhledná zelenohnědá barva vody. Toto znamená jediné - v rybníce je vysoká obsádka kaprovitých ryb, pravděpodobně i s příměsí amurů. Vysoká obsádka kaprovitých způsobí vyžrání zooplanktonu, kvůli jeho úbytku dojde následně k velkému rozvoji fytoplanktonu (drobné řasy) - to je tzv. vegetační zákal, který způsobuje tmavěji zelené zbarvení vody. Kapr je také typický tím, že reje do dna, čímž jednak vyrývá vodní rostliny, ale také kalí vodu. Tím se voda zbarvuje dohněda. Výsledkem je barva vody, kterou vidíte na fotografii. V takové rybníce se z našich obojživelníků možná zvládne rozmnožit jen ropucha obecná, náš jediný odolnější druh. Pro všechny ostatní obojživelníky zde nejsou vhodné podmínky pro rozmnožení - ryby (kapři) jim konkurují o potravu, požírají jejich snůšky a larvy a narušují prostředí tím, že likvidují vodní vegetaci.  Foto Jaromír Maštera

Ve vztahu rybničního hospodaření k obojživelníkům je důležité si uvědomit to, že rybník může ale nemusí být vhodný pro jejich rozmnožování úplně každý rok. Obojživelníkům zcela postačí úspěšné rozmnožení jednou za 2 roky. Jednou za 2 roky tedy může být v rybníce vyšší rybí obsádka a nemusí být dodržena průhlednost. Důležité je pouze to, aby vlivem hospodaření nedocházelo k poškození dospělých jedinců obojživelníků. Ztráty potomstva jsou v některých letech přípustné a obojživelníky to z dlouhodobého pohledu nepoškozuje.

Další významná věc ve vztahu k obojživelníkům je to, že přiliš velký zárůst rybníků vegetací většině obojživelníků také nevyhovuje. Občas je slyšet názor, že čím více zarostlý rybník, tím pro obojživelníky lépe. Není to pravda, velký zárůst například orobincem nevhovuje téměř žádným druhům, významné jsou pro ně spíše porosty měkké litorální vegetace nebo rozvolněných rákosin. Často i ve prospěch obojživelníků musí být do rybníka nasazen amur kvůli redukci nadměrně rozvinuté vodní vegetace nebo i krátkodobě nasazena meliorační obsádka s těžkými kapry a amury.

                          Nadměrně hustě zarostlé břehy rybníků jsou poměrně častým jevem. Na většině rybníků je naprosto zanedbaná péče o tyto dřeviny. Když už, tak se kácí na hrázi, kde to ani není příliš žádoucí. Hustě zarostlé břehy způsobují zastínění mělčin v rybníku a vnos velkého množství opadu do těchto částí, který zde následně zahnívá. I rybník s nižší rybí obsádkou a dostatkem mělčin tak může být pro obojživelníky nevhodný. Snižuje se i význam rybníka pro chov ryb, na litorální porosty je totiž vázána přirozená potrava ryb, která je pro ně velmi důležitá.  Foto Jaromír Maštera

V současné české krajině je bohužel méně a méně rybníků vhodných pro rozmnožování obojživelníků. Je to dáno zejména trvale nadměrně vysokými a nevhodnými rybími obsádkami, ale i zanedbáním péče o břehové porosty rybníků a navazující mokřadní pozemky. Častým problémem je přemnožení tzv. plevelné ryby vlivem toho, že se rybníky neloví nebo loví jen jednou za 5-10 let. V těchto rybnících dochází nejčastěji k přirozenému přemnožení cejnů, karasů stříbřitých, nebo střevliček východních, které pak působí negativně na obojživelníky jak přímou predací tak i konkurencí o potravu. U nelovených nebo málo často lovených rybníků bývá také problém s přemnožením okouna (ale i dalších druhů). Velký problém také na rybnících způsobují ve velkých počtech vysazované polodivoké kachny.

                              Pravidelné výlovy rybníků jsou velmi důležité a patří k tradičnímu rybničnímu hospodaření. Když se rybník loví často, je zde menší pravděpodobnost přemnožení tzv. plevelných ryb, které mohou působit problémy nejen obojživelníků, ale i samotným chovaným rybám.  Foto Aneta Mašterová

 

 
II.  Tůně - malé vodní plochy

Tůně nemají jasnou definici. Pro naše účely lze za tůně považovat rozmanitá vodní tělesa (vodní plochy) bez hráze a výpustného zařízení, jsou to jakési prohlubně v terénu, které se plní v průběhu roku vodou z různých zdrojů (vodním tokem, srážkami, spodní vodou). Tůně mohou mít různou velikost, různé tvary a různé hloubky. Také mohou být průtočné, neprůtočné či přímo v korytech vodních toků. Tůně jsou také buď přirozené nebo umělé. Přitozené vznikají v krajině různými způsoby, nejčastěji v údolních nivách činností vodních toků, aktivitou černé zvěře, po vývratech stromů a zatopenínm různých terénních sníženin v krajině. Umělé tůně jsou budovány člověkem buď za účelem podpory biodiverzity nebo z jiných důvodů. Z pohledu významu pro obojživelníky od tůní oddělíme kaluže, což jsou nejdrobnější vodní plochy vůbec, často se speciálními vlastnostmi. Mezi tůně lze zařadit i některá zahradní jezírka - ty blíže popisujeme zde

                            Mezi přirozeně vznikající tůně patří tůně v údolních nivách řek. Tyto tůně vznikají buď odstavením původních částí koryt (tzv. slepá ramena), nebo vymíláním při povodních. Přirozené nivní tůně mohou být dlouhodobé, nebo naopak poměrně rychle samovolně zanikají, což je obecná vlastnost tůní a není vždy nutné tomu bránit.  Foto Jaromír Maštera

Pro rozmnožování obojživelníků jsou významné jen některé typy tůní. Zejména jsou to tůně neprůtočné nebo jen slabě průtočné, které mají velké zastoupení mělčin do 40 cm hloubky. Většinou obojživelníkům nevadí, když tůně v průběhu roku vysychají. Často je to i dobře, protože zde nemohou trvale žít ryby. A to je další důležitá vlastnost tůní, že aby byly vhodné pro rozmnožování obojživelníků, neměly by v nich být ryby. Pro většinu obojživelníků jsou vhodné tůně osluněné, pro některé druhy však určité zastínění hladiny je potřebné (např. čolek horský, čolek velký).

                                Příklad uměle zbudované tůně přírodě blízkého vzhledu. Tůň je na většině své plochy mělká, což je základní předpoklad pro budoucí osídlení obojživelníky. Ne všechny tůně musí být vždy budovány na osluněných místech, i tůně téměř kompletně zastíněné mají pro obojživelníky význam. Vždy by mělo být na lokalitách budováno více tůní různých parametrů a s různou mírou zastínění.  Foto Jaromír Maštera

Co se týká využívání tůní obojživelníky mimo období páření a kladení snůšek, mohou být různého charakteru, čili klidně i výrazněji zazemněné nebo kompletně zastíněné. Protože někteří obojživelníci zimují ve vodě (např. skokan hnědý, skokan skřehotavý), můžou být pro ně z tohoto pohledu významné i tůně hlubší a dokonce i tůně velmi průtočné nebo přímo v korytech vodních toků. Tyto tůně jinak pro rozmnožování téměř žádných obojživelníků významné nejsou.

Více o tůních, zejména o jejich budování a péči o ně se dozvíte zde nebo na stránkách Tůně - budování a management. O zahradních jezírkách a o tůních vyložených folií se dočtete níže v kapitole Jezera a jezírka.

                                I hodně zazemněné tůně jsou pro obojživelníky významné, i když ne pro rozmnožování (pro některé vzácné druhy hmyzu jsou velmi důležité i pro rozmnožování). Při obnově takových tůní je vždy potřeba postupovat opatrně. S ohledem na různé vodní organismy by se nikdy neměly zazemněné tůně obnovovat kompletně, ale jen částečně s tím, že minimálně třetina původní tůně zůstane zachována.  Foto Jaromír Maštera

 

 
III.  Kaluže - drobné vodní plochy

Kaluže patří v zásadě mezi tůně. Jsou to velmi malá, drobná vodní tělesa o velikostech od několika málo dm2 až po cca 10 m2. Takto malé vodní plošky mají často odlišné vlastnosti od větších vodních ploch, které jsou v řádu desítek a více m2. Zejména jde o časté a výrazné kolísání hladiny a časté vysychání, které je u kaluží významnější než u "klasických" tůní. Dále je to jejich "krátkověkost" - kaluže bez pravidelné nebo alespoň občasné obnovy velmi rychle přirozeně zanikají.

Kaluže mají podobně jako "klasické" tůně rozmanité tvary. Vznikají na různých místech v krajině zejména aktivitou zvěře, vývraty a činností člověka. Jejich specialitou je to, že jen velmi výjimečně vznikají cíleně za nějakým účelem, téměř vždy vznikají nechtěně v souvislosti s nějakou aktivitou nebo činností. V krajině časté a pro obojživelníky významné jsou kaluže vzniklé na nezpevněných cestách, na tankodromech i na jiných plochách, kde předtím projelo (a třeba i zapadlo) nějaké zemědělské či jiné vozidlo.

                                V bývalých i současných vojenských tankodromech vzniká řada kaluží a menších tůní pojezdem vojenské a off-roadové techniky. Tyto tůně jsou každoročními jízdami neustále obnovovány, což řadě organismů (včetně obojživelníků) vyhovuje. Je však vhodné neprojíždět většinu takových tůní v období od dubna do srpna, kdy zde dochází k vývinu larev obojživelníků i jiných živočichů. Na druhou stranu je nutno uznat, že lepší je v podobných lokalitách jezdit častěji než vůbec - pak totiž cenné biotopy zanikají a druhy mizí.  Více o offroadových jízdách zde. Foto Jaromír Maštera

Kaluže jsou často mělké a právě ty bývají pro obojživelníky (a nejen je) nejvýznamnější. Pro obojživelníky bývají obecně vhodnější kaluže, které drží vodu alespoň po 3 měsíce v roce (duben-červen). Pro jiné živočichy jsou ale velmi významné i kaluže, které bývají naplněné vodou i kratší dobu - příklad velmi ohrožených listonohů a žábronožek. Obojživelníci nevyužívají kaluže jen pro rozmnožování, například pro kuňku obecnou jsou mělké prohřáté kaluže na jaře první biotopem do kterého se přesouvají ze zimoviště a využívají je pro jakési své nastartování před obdobím páření.

                    Vyleženina od divokých prasat představuje typickou ukázku kaluže vznikající činnosti zvířat. I takové drobné vodní plošky fungují pro řadu obojživelníků jako dobrá místa pro rozmnožování.  Foto Jaromír Maštera

Výhodou kaluží (drobných vodních ploch) je možnost jejich snadné tvorby. Malou mělkou kaluž dokáže s pomocí rýče vyhloubit téměř každý za poměrně krátkou dobu. Navíc je možné je budovat prakticky kdekoli v krajině, protože  vzhledem ke své velikosti téměř nikdy nemůže dojít k poškození žádného biotopu.

                            Kaluže v kolejích na nezpevněné lesní cestě využívají s oblibou k rozmnožování kuňka žlutobřichá a čolek karpatský. Bohužel se v dnešní době stále více lesních cest zpevňuje a kaluže zanikají. Řešení je ale mnohdy jednoduché - vytvořit v sousedství zpevňované cesty na vhodných místech náhradní kaluže (účelné je např. vytvoření tůní ve strouze u cesty). Více o této problematice zde nebo zde. Foto Jaromír Maštera

V současné době je v krajině patrný úbytek drobných vodních ploch. Je to dáno více vlivy, ať už jde o vysoušení mokřadních ploch, zpevňování čím dál většího podílu lesních a polních cest, nebo také absencí péče o některé plochy kde tůně vznikaly pojezdem techniky - příkladem mohou být bývalé vojenské prostory, ale i jiná místa v krajině. Uměle a cíleně budované kaluže by mohly tento úbytek alespoń částečně nahradit.

 

 
IV.  Jezera a jezírka

Do této skupiny lze zařadit jak jezera přirozeného původu, tak i jezera a jezírka vzniklá zatopením různých ploch v povrchových dolech a lomech a také různá uměle budovaná zahradní jezírka. Většina těchto vodních biotopů je svým fungováním podobná již zmíněným rybníkům a tůním, mají však některé specifické vlastnosti.

Jezer přirozeného původu je v České republikce jen pár, pět ledovcových jezer je na Šumavě a jedno morénové v Krkonoších. Za přirozená jezera lze považovat i jezírka na horských vrchovištích, funkčně se však spíše jedná o tůně. Pokud se budeme bavit o větších jezerech, pak jich nejvíce vzniká zatopením vytěžených prostor povrchových dolů a lomů. Z hlediska významu pro obojživelníky jsou veškeré tyto typy jezer jen minimálně vhodné. Většinou jde hluboká vodní tělesa se studenou vodou, chudá na potravu a bez porostů litorální vodní vegetace. Také jsou zde většinou přítomny ryby, vesměs uměle vysazené. Problém zejména umělých jezer větších velikostí je nemožnost jejich slovení. Je zde tedy velká pravděpodobnost přemnožení některých plevelných ryb (okoun, střevlička aj.), které opět působí na obojživelníky negativně.

                       Zatopené lomy bývají často velmi vhodné ke koupání a rekreaci, pro obojživelníky však většinou žádný význam nemají. Vesměs jsou totiž zatopené lomy příliš hluboké, mají strmé břehy, neroste zde žádná vodní vegetace a bývají zde trvale přítomny ryby (často dravé). Samozřejmě všechny zatopené lomy nevypadají takto, některé jsou i mělčí, s pozvolnějšími břehy i litorální vegetací. Ty pak jistý význam pro obojživelníky mohou mít.  Foto Fóďa CZ

Jiné to je s jezírky menších velikostí (řádově do desítek až stovek m2), které samovolně vznikají v povrchových dolech (zejména v kaolínkách) a lomech. Tady jde většinou o malé až drobné vodní plošky, které jsou většinou mělké a často neumožňují dlouhodobé přežití ryb. Funkčně jsou tato jezírka často shodná s tůněmi a kalužemi tak jak byly popsány výše. Pro obojživelníky jde o velice významné biotopy, které v podstatě nahrazují přirozené tůně a kaluže, které v naší krajině zanikají buď přímo nebo i prostřednictvím úprav vodních toků.

                      Aktivní nebo čerstvě opuštěné těžební prostory s řadou drobných vodních ploch v různých vývojových stádiích jsou pro obojživelníky velmi významné (zde např. pro kuňku žlutobřichou). V tomto ohledu jsou zřejmě nejvýznamnější kaolínky. Na snímku je vidět rozdíl v kvalitě vodních ploch - pro obojživelníky významné drobné tůně a kaluže v levé části snímku a v popředí a v kontrastu s tím pro obojživelníky neprosto nevhodná velká a hluboká vodní plocha v pozadí.  Foto Jaromír Maštera

Bohužel jezírka v prostorech kaolínek a lomů jsou často likvidována necitlivě provedenými rekultivacemi bývalých těžebních prostorů. A to jednak zavezením těchto vodních ploch a nebo zatopením celého těžebního prostoru. Zatopením vznikne na místo kvalitních menších vodních biotopů pro obojživelníky nezajímavá velká a hluboká vodní plocha, navíc postupně stálea více ovlivněná stálou rybí obsádkou. Každá rekultivace těžebních prostorů nemusí být v zásadě špatná. Je vždy nutné plán rekultivace projednat s odborníky v oblasti ochrany přírody a dbát na zachování alespoň části původních ploch s výskytem menších a drobných vodních ploch (jezírek), případně vytvořit náhradní biotopy v odpovídajícícm rozsahu poblíž. 

Speciálním typem jezer a jezírek mohou být zahradní jezírka. Ty mohou být rozmanité co do technických parametrů a průtočnosti, tak i oživení a využití. Často se charakterem blíží výše popisovaným tůním a kalužím. Rozdíl bývá často v tom, že jezírka v zahradách často mají zpevněné nebo upravené břehy i dno (vcelku logicky). Úprava spočívá nejčastěji ve vyložení dna fólií kvůli zadržení vody na propustném podloží. Dále je časté vybetonování části dna i břehů, také většinou kvůli zadržení vody a kvůli nutnému zpevnění břehů. Žádné z těchto zpevnění obojživelníkům v zásadě nemusí vadit. Obojživelníci potřebují, aby zahradní jezírka měla zastoupena mělčiny do 40 cm hloubky, aby měly alespoň v některé části pozvolné břehy (aby mohli z vody bez problémů vylézt) a aby zde pokud možno nebyly chovány ryby nebo jich bylo v jezírku jen velmi malé množství. Co se týká osazení jezírka vodními rostlinami, není to pro obojživelníky zásadní, řada druhů se dokáže bezproblémově rozmnožovat i v jezírkách bez vegetace, některé druhy to dokonce přímo vyžadují (např. ropucha zelená a kuňka žlutobřichá).

                               Je třeba brát v úvahu to, že zahradní jezírka vyložená folií mají odlišné vlastnosti oproti vodním plochám s přírodním dnem. Ve foliových jezírkách dochází k většímu ohřívání vody - k většímu kolísání vodní hladiny, rychlejšímu vysychání, v zimě pak naopak k většímu ochlazování a promrzání. Na folii se také špatně uchytává vodní vegetace (často je třeba používat rostliny v květináčích) a více se zde uplatňují ve dně nekořenující vzplývavé a plovoucí vodní rostliny. Přes některá negativa ale i takové vodní plochy mohou být významné pro obojživelníky a neměly by být zcela zavrhovány.  Foto Jaromír Maštera

Na tomto místě je možná vhodné zmínit i to, jestli je obecně vhodné používat do jezírek a tůní folii. Často je totiž nezbytné, v zahradách obzvlášť. Pokud chceme podpořit populaci nějakého velmi ohroženého druhu obojživelníka (např. ropucha krátkonohá), často není jiná možnost než tůň zbudovat i na ploše, která k tomu není příliš vhodná a má propustné podloží. Obecně by určitě mělo být vždy upřednosňováno budování tůní na podmáčených místech s nepropustným podložím. Tůně vyložené folií totiž nefungují stejně jako tůně s přirozeným dnem. U foliových tůní totiž dochází k větším teplotním výkyvům - v létě se tůň více zahřívá a v zimě více promrzá. Proč? Je to dáno kontaktem vody v tůni s okolním prostředím. Ve foliové tůni tento kontakt chybí. V tůni s přírodním dnem dochází v létě k ochlazování vody z okolí, v zimě zase k oteplování. Zejména v místech s vyšší hladinou spodní vody jsou tůně neustále celý rok ovlivňovány prosakující vodou o teplotě cca 6 °C. V případě zimování obojživelníků ve foliové tůni je tedy velké riziko promrznutní a úhynu. Jinak je potřeba počítat s tím, že tůň s folií bude výrazně rychleji vysychat než jiné podobné přírodnější tůně. Pro některé druhy však rychlé vysychání není problémem (viz zmíněná ropucha krátkonohá) a je tedy pro ně tento typ tůní relativně vhodný. I proto, že foliové tůně příliš nezarůstají vegetací, což tomuto druhu vyhovuje. Pro některé druhy to však může být i problém - a to je další z negativ folie, že se na ní jen obtížně a pomalu uchycuje vodní vegetace.

 

 
V.  Technické nádrže

Ač se to může zdát podivné, obojživelníci se poměrně často rozmnožují v různých technických, často i kompletně betonových nádržích. Zejména jde o požární nádrže, koupaliště, zasněžovací nádrže a nádrže na mytí vojenských vozidel. U těchto nádrží bývá často jejich využívání specifické, většinou v nich neprobíhá chov ryb a zejména proto jsou pro obojživelníky zajímavé. Staré nepoužívané technické nádrže se často charakterem podobají tůním, zejména pokud jsou mělčí a jsou již částečně zarostlé vodní vegetací.

                                 I takovéto, na první pohled nevzhledné požární nádrže bývají významné pro rozmnožování obojživelníků - zde konkrétně pro ropuchu zelenou a čolka horského. Jejich význam se zvyšuje v případě, kdy je v nádrži menší množství vody a jsou zde rozsáhlé plochy mělké a prohřáté vody. Problémem požárních nádrží bývá neprůchodnost jejich stěn, kde malé proměněné žabky mají jen malou šanci nádrž opustit. Řešením mohou být buď úpravy některé ze stěn, nebo "způchodnění" některých míst (hromada kamení v rohu, betonové či dřevěné rampy v rozích a u schůdků, apod.)   Foto Jaromír Maštera

Technické nádrže musí splňovat určité podmínky, aby se v nich mohli obojživelníci úspěšně rozmnožovat. Zejména jde o přístupnost - nádrž nesmí mít všechny stěny kolmé, ale alespoň některou část šikmou. Pokud jsou všechny stěny kolmé, jsou takové nádrže pastí, a to nejen pro živočichy. Ve volné přírodě by se takové nádrže neměly vyskytovat a pokud takové někde jsou, měly by se upravit aby nepředstavovaly nebezpečí. Další důležitý faktor je přítomnost ryb. Pokud je nádrž přístupná a zároveň zde nejsou ryby, je pro obojživelníky významná. Pokud zde probíhá chov ryb, pak je nádrž pro obojživelníky zcela bezvýznamná, protože se zde kombinují dva nevhodné faktory - rybí obsádka a malý podíl mělčin.

                                 I dlouhodobě funkční koupaliště využívají obojživelníci k rozmnožování, a to často i velmi ohrožené druhy - na snímku významná lokalita čolka velkého. Pokud se čištění koupaliště provádí brzo na jaře, před hlavním rozmnožováním obojživelníků, mohou zde čolci prosperovat a zároveň se udržuje koupaliště ve stavu vhodném pro koupání. Lze poměrně bezproblémově spojit požadavky ochrany přírody se zájmy lidí.  Foto Jaromír Maštera

Mělčiny obvykle v technických nádržích nebývají zastoupeny, výjimkou jsou např. nádrže na mytí vojenských vozidel a některá koupaliště. Chybějící mělčiny nebo jejich malý rozsah však nemusí být pro řadu druhů obojživelníků významným problémem. Ano, některé druhy mělčin vyloženě potřebují a nejsou schopní se v hlubších nádržích bez mělčin rozmnožovat - viz např. kuňka obecná a ropucha krátkonohá. Ukazuje se ale, že hlavním faktorem, který ovlivňuje obojživelníky v místech rozmnožování, je přítomnost rybí obsádky. Pokud není žádná nebo je jen nízká s vhodným druhovým složením, bývá obvykle nádrž pro rozmnožování obojživelníků vhodná - a to i přesto, že má méně vhodné technické parametry.

Obojživelníci často využívají k rozmnožování různé technické nádrže proto, že je v krajině nedostatek jiných, přirozenějších vodních ploch. V současné krajině je ve většině rybníků nadměrně vysoká rybí obsádka a tůní a kaluží je minimum. A když  už někde nějaká tůň je, pak je buď nasazena rybami nebo je naopak nechaná zcela bez péče a nemůže tak sloužit k rozmnožování obojživelníků. Většinou jde o jedny z mála vodních ploch, kde neprobíhá chov ryb a obojživelníci se zde snaží rozmnožit i za cenu velkých ztrát na potomstvu - viz návesní nádrž s kolmými stěnami, odkud dospělci vylezou po schůdkách, ale drtivá většina malých proměněných žabek nedokáže nádrž opustit a uhyne.

                          Nádrže na mytí vojenských vozidel mívají pozvolný sklon dna jednoho nebo dvou břehů, logicky z důvodu vjezdu a výjezdu. A to vyhovuje i obojživelníkům. Většina takových nádrží je v současné době opuštěných a mají v podstatě charakter tůní, často i se zárůstem vodní vegetací. Ale i používané nádrže na mytí mohou být pro obojživelníky zajímavé, pokud při mytí vozidel nedochází k většímu znečišťování vody.  Foto Aneta Mašterová

Problematická ve vztahu k obojživelníkům je pravidelná údržba technických nádrží. Nádrže byly vždy zbudovány za nějakým účelem a pokud již nejsou opuštěné, je potřeba se o ně nějakým způsobem starat. Nejčastěji jde o pravidelné vypouštění a čištění - viz zejména koupaliště. Toto je potřeba respektovat. Pokud to je jen trochu možné, je však dobré přizpůsobit období vypouštění a čištění obojživelníkům. Často stačí nádrž vypustit co nejdříve na jaře (po roztátí ledu) a nebo na podzim (září - říjen). Prostě provést zásah buď před začátkem rozmnožování, nebo naopak až po jeho skončení. Nejméně vhodné období pro vypouštění a čištění je květen - červen, kdy zásah téměř nelze provést bez významného poškození vývojových stádií obojživelníků.

 

 
VI.  Přehradní nádrže

Do této skupiny můžeme zařadit všechny velké předhradní (údolní) nádrže typu Lipno a Vranov, ale i menší přehradní nádrže včetně některých rybníků. Charakteristické pro přehrady je to, že jsou protékány větším vodním tokem (řekou, říčkou) a mají vyšší průměrnou i maximální hloubku. V tom se liší od klasických rybníků, které mají přítok obvykle menší - jde velikostí o potoky a většinou jsou mělčí. V tomto ohledu tedy jistě celá řada rybníků splňuje takovou definici přehradní nádrže.

Trvale velký průtok vody přehradní nádrží velmi výrazně ovlivňuje její oživení organismy. Je zde např. vyrovnanější teplota, často nižší, a obvykle velké části nádrže nemají kvůli zvýšenému průtoku charakter stojaté vody. Vše je samozřejmě závislé na velikosti nádrže, její hloubce a vydatnosti protékajícího (napájecího) vodního toku.

Pro obojživelníky přehradní nádrže dle této definice vesměs nemají velký význam. Většina druhů se v takových nádržích nerozmnožuje. Vhodné pro rozmnožování obojživelníků jsou občas zátočiny přehradních nádrží - tyto části totiž mívají charakter blíže klasickým rybníkům, včetně mělčin s litorálními porosty.

                                 Téměř celá vodní plocha přehrady bývá nevhodná pro rozmnožování obojživelníků, zejména kvůli chybějícím mělčinám a více průtočné vodě. Obojživelníci však mohou využít některé zátočiny přehrad se zaústěními drobných přítoků, jako například zde na tomto snímku (zejména zátočina v popředí vpravo).  Foto VisitLipno.cz

U přehradních nádrží převažují vodohospodářské účely - zdroje pitné vody, výroba elektřiny, protipovodňová ochrana atd. Často ale mají účely rekreační, sportovní a rybochovné. Z hlediska chovu ryb je většina těchto nádrží odlišná od klasických rybníků, protože není možné je slovovat. Rybářské hospodaření také často musí být takové, aby byla v nádrži udržována kvalitní a průhledná voda. Je tedy často kladen důraz na dravé ryby, kterým (řadě druhů) obvykle chladnější, hlubší a mírně tekoucí voda i vyhovuje. Jak již bylo zmíněno u rybníků, v dlouhodobě nelovených nádržích dochází často k přemnožení plevelných ryb. Jak řada plevelných ryb, tak některé účelně chované dravé ryby (např. štika), negativně působí na obojživelníky. To je také další důvod nevhodnosti přehradních nádrží pro obojživelníky.

 

 
VII.  Vodní toky

Jak už bylo zmíněno několikrát, téměř žádnému našemu druhu obojživelníka nevyhovuje pro rozmnožování tekoucí voda. Některé druhy tekoucí vodu tolerují a někdy jí i k rozmnožování využijí (např. čolek horský, skokan hnědý). Je to však méně časté, výrazně preferovány jsou stojaté vody buď zcela neprůtočné, nebo jen slabě průtočné. Výraznější výjimkou je pouze mlok skvrnitý, který k rozmnožování upřednostňuje tekoucí vody - konkrétně drobné lesní potůčky v zařízlých údolích.

Spousta našich obojživelníků však využívá koryta potoků a řek (zejména menších potoků) v období mimo páření a kladení vajíček. Některé druhy zde žijí i podstatnou část roku, většina druhů využívá vodní toky spíše jen jako migrační koridory. V tomto ohledu je třeba zmínit že výrazně významnější jsou pro výskyt obojživelníků přírodní nebo přírodě blízké toky, s členitým profilem. Jen v takových biotopech nacházejí vhodné podmínky pro život - dostatek úkrytů, potravy apod. O vodních tocích ve vztahu k obojživelníkům viz také zde.

                          Menší potoky s členitým profilem, s přítomností proudivých úseků i tůní, jsou významné pro obojživelníky. Ať už jen jako migrační koridor, nebo místo k zimování, ale zejména jako významný biotop pro výskyt během většiny roku.  Foto Aneta Mašterová

Některé druhy našich obojživelníků využívají vodní toky také k zimování. Největší vazbu na vodní toky má v tomto směru skokan hnědý - v potocích zimuje většina jeho populací. Opět zde platí to, že přírodní nebo přírodě blízký vodní tok poskytuje lepší podmínky pro zimování než tok výrazně upravený, se zpevněným korytem.

 

|  nahoru na stránku  |


Obojživelníci České republiky

zpět na Biotopy obojživelníků

obojživelníci     ochrana obojživelníků     amphibia     amphibien     management     žáby     obojživelníků     obojživelníky     čolci     mlok     ropucha     kuňka     čolek     rosnička     skokan     blatnice     tůně     tůň     mokřad     amphibians   obojživelníci     ochrana obojživelníků     amphibia     amphibien     management     žáby     obojživelníků     obojživelníky     čolci     mlok     ropucha     kuňka     čolek     rosnička     skokan     blatnice     tůně     tůň     mokřad     amphibians   obojživelníci     ochrana obojživelníků     amphibia     amphibien     management     žáby     obojživelníků     obojživelníky     čolci     mlok     ropucha     kuňka     čolek     rosnička     skokan     blatnice     tůně     tůň     mokřad     amphibians
TOPlist